The Doors a Jim Morrison v televizi, dokážete si to představit?

Je srpnová neděle večer roku MMX – přítelkyně, kino Slováč, cigareta, popcorn, cola a láhev vína. Nedočkavě se dívám kolem sebe a doufám, že uvidím nějaké strange people, mladé páry s tričkama The Doors, pamětníky dětí květin, pravověrné rockery s dnes prořídlou šedivou máničkou v kožených kalhotách. Ale nic takového se nekoná. Stojíme před pokladnou a já vidím jen dámu ve středních letech, která stejně netrpělivě jako my čeká ve frontě na lístek.

Poslední reklama, filmová ukázka a poslední naděje zachovat si, vzdor tomu, co má přijít, zdravý rozum. Dámy a pánové, přichází kapela The Doors! When You‘re Strange, dlouho očekávaný dokument, který je už více než rok na světě, teď konečně i u nás. Příběh jedné kapely, jednoho zpěváka a jedné etapy dějin a dost možná i příběh některých z nás, co se někdy chtěli „prolomit na druhou stranu“.

People are strange when you're a stranger
Faces look ugly when you're alone
Women seem wicked when you're unwanted
Streets are uneven when you're down

When you're strange
Faces come out of the rain
When you're strange
No one remembers your name
(People Are Strange)

Jako úvod dokumentu slouží Morrisonův jediný autorský filmový počin HWY: An American Pastoral (1969), který prochází celým filmem. V kultovní pasáži filmu se zarostlý Jim v upnutých černých kožených kalhotách a pilotkou dere ven z pískem zapadaného Chevroletu, patřícího spíše na vrakoviště. Celá krajina, včetně samého Morrisona, působí osaměle a bezvýchodně. Hrdina směřuje k dálnici a scéna vrcholí v okamžiku, kdy přijíždí Mustang Shelby GT50 ročník 1967. Stopující Morrison nastupuje a kyne řidiči. Pak – překvapivě – vidíme Morrisona, jak řídí svůj mustang a řítí se krajinou, z rádia zní stylový soul Otise Reddinga. V okamžiku, kdy Morrison přeladí na jinou stanici, zastihne jej zpráva o vlastní smrti v pařížském bytě, kterou oznamuje na kalifornské rozhlasové stanici RADIO K.A.O.S. diskžokej Jim Ladd.

Dokument je jeden velký trip a střihový majstrštyk, postavený na dosud neznámých archivních materiálech. Fanouškovi neujde, že na internetových vyhledávačích koluje spousta „němých“ nebo technicky opotřebovaných snímků, stojících alespoň za krátkou ukázku, ale je jasné, že by se délka dokumentu neomezila na oněch 86 minut, které jim režisér a scénárista filmu Tom DiCillo určil. Rodák ze Severní Karolíny, původně nezávislý filmař, si nejprve vysloužil ostruhy coby kameraman ve snímku Podivnější než ráj Jima Jarmusche, s nímž taky studoval filmovou školu; sám je autorem snímků Johnny Suede, Život v sedmém nebi anebo Opilí slávou. O produkci se postaral Dick Wolf, který o kapele říká: „Poprvé jsem skupinu The Doors slyšel v roce 1966 jako student druhého ročníku na univerzitě. Poslouchám je i dnes, po dvaačtyřiceti letech, stejně jako můj syn, kterému je patnáct. Lidi si budou The Doors pamatovat a poslouchat je, dokud budou mít uši.“

„The Doors jsou vyhublá čtveřice se zajímavým originálním zvukem, ale s patrně nejhorší pódiovou prezentací, jakou si dokážete představit. Zpěvák intonuje se zavřenýma očima, pianista se hrbí nad klávesami, jako kdyby z nich chtěl vyčíst tajemství, bubeník je ztracený ve svém vlastním světě a kytarista náhodně bloumá po pódiu.“ (L.A. Times)

U zrodu The Doors stáli dva bývalí spolužáci z filmové školy, klávesista Ray Manzarek (1939) a básník a zpěvák Jim Morrison (1943). K nim se záhy přidává bubeník John Densmore (1944) a kytarista Robbie Krieger (1946). Za pouhých pět let stačili vydat kromě řady singlů sedm písňových alb včetně živého koncertu, sjezdili podia v celé Severní Americe, Evropě, Kanadě a Mexiku. Vydali jeden celovečerní dokument Feast Friends a několik promo snímků, třeba Unknown Soldier (Neznámý vojín), Break on Through to the Otherside nebo People Are Strange.

When You‘re Strange mapuje léta 1966-1971, tj. dobu od vzniku kapely až po úmrtí Jima Morrisona. Zachycuje rychlý vzestup, budí dojem nekonečného kabaretu, kde je Morrison chvílemi účinkující a poté zas nezúčastněný divák, který sleduje z povzdálí celý ten chaos, který sám rozpoutal. Role se prohodily. Známo je i jiné pojetí téhož tématu: freudovskou mystikou a zkušenostmi nejen drogovými nabitý pohublý Morrison zde působí jako Adonis nebo mladší bráška Alexandra Velikého. Vše umocní tím, když si nechá narůst dlouhé vlasy a poflakuje se na pláži ve Venice.

Ve Venice se také uprostřed jednoho krásného červencového dne roku 1965 potká se svým starším spolužákem z filmové školy Rayem Manzarekem. Ray, posedávající na pláži, nemůže uvěřit svým očím: „Jé nazdar, myslel jsem si, že jsi odjel do New Yorku...“ Morrison odvětí, že změnil plány.

• „Vypadáš skvěle,“ povídá mu. Jak to, že jsi tak zhubnul?“
• „Bral jsem LSD. A nejím.“
• „A cos celou tu dobu dělal?“
• „Spával jsem u kámoše na střeše, kouřil trávu, bral LSD a skládal písničky.“
• „Tak proč mi nějakou nezazpíváš?“
• „Stydím se.“
• „Ale no tak, určitě zpíváš líp než Dylan, chci slyšet tvůj text.“

Jim se nakonec uvolí a zazpívá píseň Moonlight Drive, Ray je nadšený a prohlásí, že je to nejúžasnější text, jaký kdy slyšel. Mámí z něj, jestli jich má více. „Jo spoustu, mám v hlavě celej rockovej koncert.“ Morrison mu vylíčí své psychedelické šílenství a Manzarek pronese legendární větu: „Víš, co bysme měli udělat? Založíme kapelu a vyděláme spoustu peněz, konkrétně milion dolarů!“ Jak řekl, tak se i stalo. Své přátelství stvrdili jointem míru a jali se dobývat svět.

Tak nějak proběhla notoricky známá scéna z kultovního počinu Olivera Stonea s Valem Kilmerem v hlavní roli. The Doors (1991) byl natočen podle první biografie The Doors a Jima Morrisona No One Here Gets Out Alive, jejímž autorem je Daniel Sugerman a Jerry Hopkins (Maťa, 2001, překlad Vojtěch Lindaur). Kniha je zasvěceným, avšak značně bulvárním pohledem do kuchyně kapely a nechybí v žádné knihovničce fandy; je také celosvětovým bestsellerem a dobrým základem pro toho, kdo o Doors nic neví a rád by se „důvěrně seznámil“. Škoda, že se Stone omezil jen na jednu část osobnosti Jima Morrisona a že nepojal film o Doors jako film o kapele. Takhle se pozorný divák (ať laik či zanícený fanoušek) neubrání dojmu, že hlavní postavou dramatu je sám Morrison a kapela je odsunuta na vedlejší kolej, bez vlastních názorů a úsudku, prostě se jen „vezou“. Musí se spokojit s nevděčnou rolí doprovodných muzikantů, slepě následujících vyšinutého Morrisona, který je schopen kdykoliv čehokoliv, jen ne se chovat alespoň trochu jako lidská bytost. Navíc v biografii i v pozdějším zpracování je Morrison zpodobněn coby notorický požívač návykových látek včetně alkoholu, nenapravitelný svůdník, sice talentovaný a múzou políbený trubadúr, také však jako potížista a perverzní citový manipulátor, který veškerý svůj potenciál utápí v ničení sebe sama a v terorizovaní svého okolí a zejména žen.

Pravda bude někde jinde, to je z dokumentu Toma DiCilla zřejmé. Ne náhodou byli snímkem Olivera Stonea ostatní ze zbylých hudebníků pohoršeni. Klávesista Ray Manzarek je znám tím, že jej už léta kritizuje, ačkoli je snímek považován za jeden z nejlepších hudebních filmů. Nejvíc je nespokojen s tím, jak filmaři zobrazili jejich chování ve scéně s Andym Warholem, a má dojem, že Stone skupinu vylíčil jako příliš vážnou. Manzarek se rovněž vyjádřil k první verzi nového filmu – podle něj prý obsahuje velké množství neznámých záběrů: „Je to anti-Oliver Stone film. Je to skutečný příběh Doors.“

Žádný příběh by nebyl příběhem, kdyby neměl svého vypravěče. Nesnadného úkolu se zhostil americký herec a příležitostný muzikant Johnny Depp a nutno říci, že na výbornou. Jeho komentář je zaníceně citlivý, empatický, sugestivní a přesto nesklouzává do přílišné stylizace či patosu, na hluchých místech dokonce celý snímek zachraňuje.

This is the end
Beautiful friend
This is the end
My only friend, the end

Of our elaborate plans, the end
Of everything that stands, the end
No safety or surprise, the end
I'll never look into your eyes... again
(The End)

Zbytečně mytizovaná The End vyšla na eponymním debutu v roce 1967. Traduje se, že když už měla kapela stálé, ale přesto vrtkavé (hlavně díky věčně zhulenému a nespolehlivému Jimovi) místečko ve Whiskey a Go Go na Sunset Stripu, odehrála koncem léta 1966 polovinu koncertu jen ve třech. O přestávce Jima našli v motelu, schovaného pod postelí, mimo smysly. Stačil jim prozradit, že si vzal dvojnásobnou dávku LSD. Rozhodli se, že odjedou zpátky do klubu a odehrají nasmlouvané vystoupení v kompletní sestavě. The End je pravděpodobně nejpamátnější skladbou The Doors, lépe řečeno stala se jí po tomto představení. Vznikla jako jednoduchá písnička na rozloučenou o dvou slokách, postupně se ale změnila v kompozici trvající okolo dvanácti minut, protože Jim začal v poblouznění přidávat nová slova a přetvářet původní text. V černých kalhotách a tričku, s vlasy kroutícími se na límci a lemujícími neoholenou tvář se plížil z tanečního parketu. Pak se zadíval na dívky ve vitrínách. Už tehdy tančily jenom se špičkovými kapelami. Stál shrbený, se zavřenými víčky a hlavou nachýlenou k rameni. Kapela zahrála disharmonický akord. Pak bylo ticho. Jim se pověsil na stojan a začal pochmurně recitovat:

The killer awoke before dawn, he put his boots on
He took a face from the ancient gallery
And he walked on down the hall
He went into the room where his sister lived, and...then he
Paid a visit to his brother, and then he
He walked on down the hall, and
And he came to a door...and he looked inside
Father, yes son, I want to kill you
Mother...I want to...fuck you
(The End)

V tomto dokumentu je sice píseň zahraná a zazpívaná s celým původním textem, ale vzdorně pochybuji o tom, že jde o původní verzi z onoho večera. Pozornému divákovi neunikne fakt, že píseň nekoresponduje s obrazem. Místo něj jsou použity už mnohokrát vykradené scény z tehdejších podniků, natáčené pro televizi. Zkouší DiCillo naši pozornost tím, že se nás snaží mystifikovat? A proč, když zbytek filmu se zdá autonomní?

Morrison se narodil 8. Prosince 1943 v Melbourne na Floridě jako první ze tří dětí námořního důstojníka a upjaté semetriky, v rodině, která se neustále stěhovala. Pro Jima bylo dětství a dospívání peklo a zanechalo v něm hluboké šrámy na duši. Je veliká škoda, že tento dokument to až na malou zmínku nebere vůbec na zřetel. Jako vášnivý čtenář a žák s vynikajícím prospěchem visel několikrát na školní tabulce cti; literatura a zvlášťě poezie byla alfou i omegou jeho života. Od raného mládí hltal francouzské symbolisty – Verlaina, Baudelaira a Rimbauda, básníka, co napsal všechny své básně do devatenácti let, poté zmizel do Afriky a živil se jako obchodník, aby „zemřel mladý“. Nic se nedozvíme o tom, že Morrison byl zamilovaný do školní lásky Tandy Martin a později do Mary Werbelow, se kterou se poznal ještě během studií na střední. Dá se říci, že obě zmíněné dívky k němu až nábožně vzhlížely, zejména Tandy, která mu ale zlomila srdce, když poslechla rady své matky, aby nadále nesnášela jeho „legrácky“. Jim miloval beat generation – Corsa, Ginsberga, Ferlinghettiho, Kerouakův román Na cestě. V jeho knihovně bychom našli německého básníka a filosofa Friedricha Nietzscheho, znal tvorbu Balzaca, Cocteaua, Moliéra a francouzských existencialistů. Tyto inspirační zdroje sloužily jeho básnické a textařské tvorbě, z níž čerpal zejména na prvních dvou albech skupiny. V The Doors nebyl jediným textařem, ale určitě tím nejvýraznějším.

V dokumentu jsou alba Doors představena tak, jak jdou za sebou, a ke každému se vážou i dobové události. Exponovanou a přesto intimní atmosféru tvoří záběry kapely a hlavně Morrisona, hrajícího si jako malé dítě v jeho tzv. lepších dnech, kdy „nepřebral“. Nechybí ovšem scény, při kterých je šílený a prost jakéhokoliv rozumu. Od začátku až do konce nás tvůrce drží v napětí a to i přesto, že příběh včetně tragického osudu známe.

S prvním úspěchem v podobě dlouhohrající desky přišla nabídka zahrát si v americké populární show Eda Sullivana. The Doors v televizi, dokážete si to představit? Před vysíláním (1967) jim manažer sdělil, že musí vypustit jedno slovo z písně Light My Fire. Slíbili, že jej nahradí jiným, v přímém přenosu ho ovšem stejně použili. Sullivan byl natolik rozhorčen, že kapela si u něj už nikdy nezahrála. Jimovi to bylo jedno.

1. března 1969 měli koncertovat v Miami na Floridě. Morrison zmeškal dvě letadla a čekání na další lety vyplnil pitím. Na pódiu byl namol, přerušoval písně a často mluvil k publiku. Pak měl prohlásit, že se stejně všichni přišli jenom podívat na jeho penis, načež si měl svléci košili a výbavu skutečně ukázat. Není to však zachyceno na žádné z fotografií a dodnes není jisté, zda k tomu skutečně došlo. Robby Krieger k tomu dodává: „Pokud já můžu říct, tak ne. A to víš, že bych si toho všimnul, kdyby to udělal. Bylo by těžké si nevšimnout. Ten jeho byl pravděpodobně největší ze všech rockových hvězd.“ Po koncertě kapela odjela na dovolenou na Jamajku. Po několika dnech miamské úřady rozhodly o podání žaloby na Morrisona za obnažování, urážku, oplzlé chování a opilství. Po návratu do Miami navíc na Morrisona vydala zatykač FBI, která jej obvinila, že nezákonně odletěl. Pod tíhou těchto obvinění začala rádia stahovat písně The Doors z vysílání, bylo zrušeno nadcházející turné a kapela nemohla vystoupit ani na Woodstocku. Morrison se přihlásil na policii, vzápětí byl ale propuštěn na kauci a celý případ byl odročen.

Příběh The Doors a Jima Morrisona, jak jej zobrazuje snímek, je legenda žijící vlastním životem. Byla rozebraná na tisíc způsobů ze všech možných úhlů, vyšly stovky knih, filmů a pořád se objevují nové a nové skutečnosti. O jedné se ale nediskutuje. Při mixování šestého studiového alba L. A.Woman odjíždí Morrison znavený alkoholem, drogami a soudy do Paříže za svou kosmickou družkou Pamelou a 3. července umírá na srdeční zástavu v mladistvém věku 27 let. Stejně jako další hvězdy hippie oblohy šedesátých let. Zkuste se někdy podívat na jeho fotografii, ještě z doby, kdyby nebyl zarostlý a poznamenaný drogami. Nechtěli jste být jako on?