Z feťáka světcem - příběh génia Johna Fruscianteho

Stal se slavným, aniž by o to pořádně stál, a hlavně dřív, než byl připravený to unést. Překonal hlubokou drogovou závislost, která ho málem stála život. Byl zvolen nejlepším kytaristou posledních třiceti let. Opustil jednu z nejúspěšnějších rockových skupin současnosti, aby se mohl naplno věnovat sólové tvorbě a malým projektům. O kom je řeč? Ladies and gentlemen, introducing John Anthony Frusciante!

Jako teenager se po rozvodu svých rodičů (oba talentovaní hudebníci) přestěhoval do Los Angeles, aby se rozvíjel v umění a hře na kytaru. Studoval kytarový styl rockových velikánů, jako byli Jimmy Page, David Gilmour a především Jimi Hendrix, v roce jeho úmrtí se sám narodil. Později ho uhranula tamější punková scéna a životní styl s ní spojený, drogy, bisexualita a nevázaný život. A místo toho, aby pokračoval ve cvičení na kytaru deset i více hodin denně, rozhodl se užít si. Po ulicích bylo dost Mexičanů, od kterých se dal koupit kokain, a když mu došly peníze, prohlížel si knížku fotografií s Davidem Bowiem, hlavně pasáže z jeho prošňupaných let, jen pro ten pocit.

V té době se stal velkým fanouškem malé klubové kapely Red Hot Chili Peppers, jejichž kytarista Hillel Slovak se stal jeho vzorem a později i přítelem. Krom energického propojení punku a černošské hudby, především funku, ho bavila jejich vstřícnost a blízkost publiku, živočišnost, autenticita a nekomerčnost. Události ale měly nabrat nečekaný směr. V roce 1988 zemřel Slovak ve věku 26 let na předávkování heroinem. Baskytarista Flea jako adekvátní náhradu za něj navrhl právě Johna, který kvůli této nabídce vynechal konkurz do kapely dalšího ze svých vzorů Franka Zappy (prý i kvůli Zappovu odporu k drogám a alkoholu) a odmítl smlouvu s kapelou Thelonious Monster Boba Forresta. Řízením osudu se Frusciante, tenkrát osmnáctiletý, octl v kapele svých idolů losangeleské klubové scény. Hudební chemie zafungovala na výbornou, brzy se však naučil i dalším kapelním návykům, mezi které patřilo užívání heroinu. Svým kytarovým umem a skladatelským talentem zásadně přispěl k vydání alb Mother’s Milk a především průlomového Blood Sugar Sex Magic, obsahujícího hit Under the Bridge. RHCP se stali hvězdami světového měřítka, desky se prodávaly jak na běžícím páse a koncerty se přesunuly z klubů na velká pódia, z USA do celého světa.

Nenadálá popularita se Johnovi brzy začala příčit, nedokázal se ztotožnit se statutem hvězdy takové velikosti. Novou realitu a znechucení z ní se marně snažil přehlušit intenzivním užíváním heroinu a cracku. Odchod z kapely se stal nevyhnutelným a došlo k němu v roce 1992 po vystoupení v televizní show, poté, co si v zákulisí střelil dávku a připravil kapele velmi horkou chvilku, když pojal skladbu Under the Bridge nečekaně improvizačně. Po odchodu z Red Hot Chili Peppers se stáhl z dohledu médií do svého domu v Hollywoodu, kde dále živil drogový návyk a propadal se hloub a hloub do závislosti. V tuto dobu vyšlo jeho debutové avantgardní lo-fi album Niandra Lades and Usually Just a T-Shirt, které nahrál ještě jako člen RHCP. Jde o záznam proudu vědomí, ztvárnění depresí a drogových běsů, experimentální zkoumání oblastí hudby tak daleko od mainstreamu, jak jen si lze vůbec představit. Následující deska Smile from the Streets You Hold už je totálním ponorem do zmaru a bahna závislosti. Primární důvod vydání byl prostý – peníze na fet. Byl to rok 1997, na který Frusciante vzpomíná jako na nejhorší rok svého života. Vše nasvědčovalo tomu, že skončí stejně jako Hillel Slovak a heroin si připíše další oběť.

Záchrana přišla od přátel Boba Forresta i bývalých kolegů z Papriček. Jejich tehdejší kytarista Dave Navarro se potýkal se stejným problémem (prokletí kapely?), navíc je zasáhla tvůrčí krize a ocitli se na pokraji rozpadu. Flea se obrátil na Johna s návrhem, aby se ke kapele znovu přidal. Poté, co projde odvykačkou. Frusciante se vypořádal s heroinem sám a bez pomoci náhradní medikace, stále však bojoval se závislostí na cracku a alkoholu. Po příchodu na drogovou kliniku musel podstoupit transplantaci kůže na pažích zničených jizvami a abscesy, chrup mu díky nebezpečnému zánětu v ústech musel být kompletně vytrhán a nahrazen implantáty. Z léčení se vrátil jako znovuzrozený člověk, s uspořádaným jídelníčkem a životním stylem zahrnujícím jógu, meditaci a sexuální abstinenci. A znovuzrození s jeho návratem prožili i Red Hot Chili Peppers, které čekala série tří skvělých a velmi úspěšných alb s řádkou hitů –Californication, Scar Tissue, Can’t Stop, By the Way, Dani California a další.

Paralelně s druhým angažmá v Peppers rozvíjel sólovou kariéru, kterou v post-drogové éře zahájil v roce 2001 stále ještě lo-fi deskou To Record Only Water for Ten Days. Následovala Shadows Collide with People a pak přišel na řadu legendární albový „sprint“ šesti desek za šest měsíců na přelomu let 2004/5. Za tu dobu si vyzkoušel nejrůznější styly a polohy od vyloženě akustické přes rockovou až po experimentální projekt Ataxia. K tomu stíhal vypomáhat nahráváním kytar u kamaráda Omara Rodriguéze-Lopeze v The Mars Volta i na sólových deskách. Po ambiciózním dvojalbu Red Hotů Stadium Arcadium a následném turné nadešel čas pro druhý a tentokrát asi definitivní odchod. Důvodem byl nedostatek času na sólovou tvorbu a na dokončení svého masterpiece The Empyrean (2009). A kdo to album slyšel, nemůže Johnova odchodu z Papriček litovat – kvůli téhle desce to stálo za to. Na postu kytaristy v RHCP ho navíc nahradil dlouholetý spolupracovník na jeho sólových deskách Josh Klinghoffer, těžko hledat lepší zastoupení. Od té doby se Frusciante opět drží stranou veřejného dohledu a plní si sen tvořit elektronickou hudbu, což v roce 2012 vyústilo ve vydání EP Letur-Lefr a alba PBX Funicular Intaglio Zone. Tu a tam zprodukuje nějaké to album (Warpaint – Exquisite Corpse), občas se zúčastní nějakého projektu (letos EP se superkapelou Kimono Kult) a jinak si žije tichým tvůrčím životem v ústraní, bez koncertů, mimo kontakt s masmédii – dokonce se ani nedostavil na uvedení Red Hot Chili Peppers do Rock and Roll Hall of Fame.

Po dvou letech se letos ozval, aby ohlásil a nabídl novou desku The Enclosure. Teď se pravděpodobně znovu uklidí do meditativního tvoření, zkoumání nových směrů a cest v hudbě a nových zákoutí svého vnitřního, poněkud podivínského génia - a bude spokojený. A my můžeme jen trpělivě čekat a těšit se, kam ho to dovede.