„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.

Scorsese si v mocných stopážích už desítky let libuje, takže i když pracuje s pomalejším tempem, není tu prostor na slepá místa a délka je adekvátní obsahu.

Nielenže sype bary v pozoruhodne vysokej kadencii, navyše sa dokáže prispôsobiť rôznym beatom, vo vhodnej chvíli pozmeniť rytmiku a šikovne akcentovať rýmy.

Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.

V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.

Jedenáctý ročník putovního festivalu Hear Me! poprvé v Olomouci. Rozhovor s pořadateli o HLUBINĚ, Staré síti i nových jménech.

Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.

Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.

Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.

Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...

Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.

Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.

Z bohatého programu vybíráme desítku jmen, stejnou měrou jako na hudbu se ale těšíme na rušné ulice andaluského města, tapas i pomerančovníky, které tam najdete skoro všude.

Jedním z hlavních organizátorů je Ondřej Kubíček, který má v dejvické Klubovně na starost booking, produkci i dramaturgii a který nás pozve i na další bohulibé akce nejrůznějšího charakteru.

A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?

Co vás pohání po těch letech v oboru, ptali se mě na kurzu kulturní žurnalistiky předevčírem v Olomouci. Že by to byl tenhle stres? Občas bych měnil.

Když se o pár měsíců později blížím šlehaný štiplavým podzimním větrem přes Hlávkův most k Fuchsu, mám tušení, že tentokrát dostanu trochu jiný druh zážitku.

Postupem času se Gravelroad podařilo vytvořit svébytné pojetí těžkotonážního blues. Na Duty to Warn již nastolené dále prohlubují a přidávají nové prvky.

Pravidelná dávka nejlepších kapel i koncertů na světě nezklamala ani tentokrát.

Děje se toho hrozně moc, a tak se držím bodu, který mi utkvěl hned na začátku: „Beat is the elementary particle of interaction.“