Veronika Mrázková, Jakub Šilhavík, Anna Mašátová, Popluh, Shaqualyck | Články / Reporty | 22.07.2015
Colours of Ostrava 2015 jsou za námi, bilancujeme, ano? Průběžné denní reporty hledejte tady, pravidelné fotogalerie zde, níže stručné zhodnocení festivalu a průsery/hajlajty, plusy a mínusy podle našich redaktorů. Slova líbezná, i kritická aneb podle toho, čí chceš zpívat píseň, tak tlustou si uřež hůl. Všichni se shodneme na tom, že ten prostor, ten se neomrzí...
Veronika Mikulová
Colours of Ostrava dospěly do stádia, kdy si konečně opravdu každý najde to své. Porovnávat s ostatními ročníky už není třeba, Colours jsou prostě jiné a snaha vyvíjet se je znát. Počet nesmyslných (pouze) interpretů byl ve srovnání s počtem luxusních hostů minimální. Letošní ročník poskvrnil pouze všeznalý a nekonečně užvaněný plebs, který se radikálně rozšiřuje spolu s narůstající návštěvností. Je svatým právem jedince užít si festival po svém, nikoli však omezovat práva ostatních (třeba na nerušený poslech nebo bezpečný prostor). A i když tento boj nelze úplně vyhrát, uvítala bych ze strany organizátorů nějakou prevenci. Co třeba přidat k mapce a programu také desatero slušného návštěvníka, ať se je o co opřít?
Plusy
Elektro Stage - nová scéna, která znamená největší vývoj Colours za několik posledních let.
Rozšíření o Hlubinu - nádherný Provoz, který zachránil průchodnost a snesitelnost areálu.
Design zóna - kdo nestihne nakupovat mimo dovču, pořídí si originální autorské kusy.
Family Park - nevím, co tam s těmi prťolaty dělali, ale vycházela řádně nadšená.
Tisíc nových zděných toalet: festival je teď luxusně lady-friendly.
Data Steel a další umění - přidaná hodnota par excellance.
Mínusy
Rekordní návštěvnost - ambice Colours nekonečně růst, mě začíná děsit.
Pochybná kvalita mnohých prodejců - nemělo by se stát, že koupíte zmrzlinu a musíte ji hodit do koše.
Stále ještě nedostatek odpočinkových míst, ale to půjde.
Ukřičené úvody na hlavní scéně - byl by lepší žádný moderátor než špatný moderátor.
A hele, mínusů je méně!
**
Jakub Šilhavík
Nepatřím mezi známé festivalové harcovníky, kteří za rok navštíví desítky podobných akcí, a pocitově mi stále zůstávají nejbližší malé festivaly s rodinnou atmosférou typu Beseda u Bigbítu, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že Colours of Ostrava jsou o několik kroků dál než ostatní velké festivaly u nás. A proč se vlastně omezovat na tuzemský rybníček? Čím dál více ambiciózní dramaturgie, unikátní industriální prostředí areálu a bezproblémová organizace věští festivalu úžasnou budoucnost.
Hajlajty
Nabitý line up – každý si prakticky přišel na své, nechyběly velké zahraniční hvězdy, které se tuzemským pódiím dlouho vyhýbaly, kultovní hrdinové alternativní scény, ani očividné sázky na jistotu. Takhle se dělá velký festival!
Björk – přes rozporuplné názory vrchol celého festivalu a jeden z nejkrásnějších koncertů ever.
Full Moon stage – nemůžu jinak, nejútulnější festivalová scéna s vypiplanou dramaturgií. Vesmír sám pro sebe. Díky Michale!
Elektronic stage - divnou country Drive stage střídá v pozici černého koně nekompromisní elektronická stage.
Industriální areál – existuje nějaké místo, které lépe charakterizuje Ostravu než Dolní oblast Vítkovice? Koho baví anonymní letištní plochy za městem?
Naprosto hladká organizace – roky zkušenosti se zkrátka vyplácí, všechno šlapalo jako hodinky, pořadatelé vždy ochotní a ochranka překvapivě civilní.
Počasí – lepší saharské teploty než chladný propršený týden. Areál navíc poskytoval dostatek stínu a lokálů pro náležité osvěžení.
Průsery
Otravné reklamní stánky partnerů - tuzemské festivaly zůstávají silně závislé na finanční podpoře partnerů, jde to však udělat s citem bez vyřvávajících nevkusných cajdáků, stupidních moderátorů a otravování lidí s letáčky.
Masový festivalový návštěvník - člověk, co vyrazí jednou za rok na festival, aniž by si pomalu zjistil něco o vystupujících, během koncertu má potřebu hloupě vykecávat a nejdůležitějším bodem programu jsou panáky na baru.
**
Anna Mašátová
Letošní ročník plynul tak nějak hladčeji a jak se zdá, není to jen můj osobní dojem. Nadupaný program, počasí bez výkyvů, dost vody, méně kamení pod nohama, čím udržovanější areál, tím snadnější přeběhy mezi scénami. Festival v ulicích, předcházející Colours, se opět vrátil do centra, takže Ostrava nebyla městem duchů. Kdyby byl v areálu Vítkovic bazén, už by k dokonalosti nescházelo snad nic.
Chválíme
Program Drive Stage - Heymoonshaker, Nidi D´Arac, Canzoniere Grecanico Salentino, Nicolas Pellerin... a mnozí další. Jedna lahůdka za druhou, člověk by ani nemusel chodit jinam. Skvostné.
Avishai Cohen - měl drajv rockera, rozjel to neskutečným způsobem a navíc se vydal mezi lidi. Téměř nevídané.
Výběr jídla - od cukráren jak z dob Rakouska-Uherska po Indii, šmakovalo.
Areál - každým rokem člověk žasne, co se zase opravilo, vylepšilo a vyčistilo. Smekám.
Colours Crew - od doprovodu kapel po nejvyšší persony, díky za zprostředkování rozhovorů, info sms a výbornou komunikaci.
Průsery
Drive Stage - nejlepší kapely a dramaturgie drasticky mučena místem. Snad každý vystupující by hlavní stage utáhl s prstem v nose, jenže když jsou venku třicítky, do stanu se chce na čumendu málokomu. Vedro k zalknutí, vrstvy prachu, kaluže potu. A pokud jste chtěli kapelu vidět pořádně, bylo skoro lepší koukat venku na obrazovku - pódium bylo totiž obklíčeno čtyřmi (!) kameramany, přes které jste viděli muzikantům možná tak boty.
Jako každý rok, megalomanští sponzoři, kteří si pořádají vlastní diskotéky. Už jen projít kolem bolelo.
Brzká zavíračka areálu. Jasně, uklízet bordel a posbírat mrtvoly se někdy musí, ale je to prostě škoda, chuť na paření po naběhnutí vytlačovací security přejde.
Clean Bandit - stupidní ve všech směrech.
**
Popluh
Potřetí v řadě na Colours a určitě ne naposledy. V podstatě hned v pondělí po návratu domů jsem už začínal vymýšlet a plánovat příští ročník, hlavně, jak si ho ulehčit. A to je asi ta nejlepší vizitka, kterou festival a tým kolem něj může mít. Zvlášť když vyloženě headlinera pro mě skrýval jen ročník 2013 se Sigur Rós. Jasně, loni byl Oláfur Arnalds, ale přiznejme si to na rovinu, to není zrovna největší festivalový tahák a magnet na davy. Jenže o tom prostě barvy jsou. Můžete si je užít jen na hlavních scénách, stejně tak dobře jako na těch menších. Na závěr můžete jako letos vybírat mezi (lolli)popem, který nabízí Mika, a depkou à la The Soft Moon. A i když bych, dle svých hudebních preferencí a oblíbených interpretů, mohl v klidu říct, že line-up je subjektivně rok od roku horší, nepřímou úměrou si každé další Colours užívám víc a víc. A to už se vracím k té nejlepší možné vizitce.
Maxi-hotdog - nejdříve highlight, nakonec průser.
Björk - protože svojí intelektuální osobní a osobitou orchestrální elektronikou polarizovala Colours a já zůstal někde mezi.
Full Moon Stage - absolutní průser, protože jsem se za celý festival nepodíval na domovskou stage - jsem nevděčník.
Stanové městečko u hradu - protože klid, čisto a skvělá organizace, naprostý opak toho, co jsem zažil dva roky zpět v hlavním kempu.
Pátek - průser, protože González, Kasabian, The Cinematic Orchestra, St. Vincent, Swans a Klangkarussell za sebou v rozmezí 19:45 až 02:45 bylo šílenství, které jsem nedal.
Filmové promítání v Gongu od 11:30 - protože kam jinam utéct před poledním žárem než do klimatizovaného sálu a zároveň zabít čas, než se pomalu začne rozjíždět hudební dění.
Choir of Young Believers - protože Hollow Talk ze seriálu Bron měl být jeden z nejsilnějších songů festivalu a nakonec to byl jen hřebíček do rakve tragického vystoupení, který mě vrhnul vstříc nejbližšímu stánku s pivem, i když jsem byl téměř odhodlaný ten den nepít.
Zrní na hlavní scéně - zasloužené vítězství & protože se vrátili z backstage a zahráli Jabloně.
Mucha - protože tolik energie a zábavy umí rozdat málokdo a protože slovenský pop by měli zakázat #lovehurts.
Areál - jasně, je to klišé, ale ani třetí rok se to neokoukalo a každá změna je změnou k lepšímu.
**
Shaqualyck
V konečném účtování není co řešit, na obligátní trojnožce „prostor – line up – zázemí“ stojí Colours rok od roku pevněji. Oproti nekonečným pustinám letištních ploch má Ostrava obří konkurenční výhodu v industriální kulise Dolních Vítkovic. Struska nestruska, i když jste tu byli už x-krát, wow efekt vás dostane zas a znova. Návštěvnický rekord? Ani jsem si nevšiml, nikdy jsem na nic nečekal víc jak pět minut, ani u vlezu. Možnosti (vege) cateringu prakticky nekonečné, pivo jako křen, byť správnou míru znali jen sympaťáci poskytující první pomoc vlevo od Full Moon Stage. Říkal jsem to loni i předloni a řeknu to zas, lepší (čti: srovnatelný) fest u nás nemáme a s těmi zahraničními, podobně monstrózními, drží Colours krok víc než důstojně.
Pros
Headlineři. Výkony Björk nebo St. Vincent znamenají příslib velkých jmen i do budoucna. Na hudební mapě světa je Ostrava vidět rok od roku zřetelněji, a to je dobře.
Nová a po čertech stylová elektronická stage s našlapaným programem. Elektrikářů se letos vůbec nějak urodilo - Clark, Vessels, Dikolson, Danger, Caribou… Skvělý nápad, skvělé koncerty, potlesk.
Ugova zmrzka, tyvole! A kafe v Cineportu. Senza barák, prima obsluha, nejlepší presso. K tomu Svět techniky, plynem čpící Gong či tradičně interesantní výběr interpretů na Drive Stage (Cash Savage!). Nabídka mixu krytých a otevřených scén je rok od roku pestřejší, jen houšť!
Kontíky na tříděný odpad, bezbariérovost a v neposlední řadě možnost natočit si do zálohovaného kelímku zadáčo ledovou kohoutkovou.
Hostovačky Vaška Havelky, Kluk z plakátu (nejlepší retro), no a pak samozřejmě Gallon Drunk, Gerda Blank a Fumaça Preta. Jak to smrdí po blues nebo po garáži, jsem jasnej.
Cons
Na vedřiny ani dopravní podnik nadávat nehodlám. Počasí jak na objednávku, bouřka nás nespláchla, horko ani dálky mi nevadí a ty šaliny zase tak přecpané nebyly. Za mě spoko.
Velbloudí dýzu i taneční stan pana Mittala jsem se s léty naučil víceméně ignorovat (kecám, serou mě furt, stejně jako ostatní laciné PR píčoviny, určitě by to šlo i bez nich). Nicméně pánům Danielsovi a Morganovi těžko vyčítat, že prodávají chlast, co taky jiného, aspoň to dělají relativně stylově. Uvaděče pomíjím, marný boj.
Jinak kolotočů letos, myslím, nepatrně ubylo, teď ještě vypoklonkovat všechny ty korálky, ponča a body paintery a místo nich osázet prostor mezi pódii vinylovými oázami, přidat knihy, plnotučný merch…, prostě to celé na férovku udělat o hudbě a spřízněných formátech. Co takhle družba s podnikem Gram Bazaar?
**
mexhouse
Rozdíl mezi Crossroads (úterý/středa) a samotnými Colours (čtvrtek/neděle) je principiální, ale postavit proti sobě Crossroads (kilo za přednášky/showcase) a Festival v ulicích (zdarma) je poněkud kontraproduktivní. Tím spíš, že centrum je centrum, zatímco prázdný areál s mizivým občerstvením pro veřejnost bil do očí, stejně jako mediální podpora showcaseové akce.
Někdo se podivoval nad tím, jaktože mají Colours takovou pozornost/podporu nejen České televize, tedy ve srovnání např. s Rock for People. Těch důvodů je tisíc a jeden, ale hlavně hradecký festival je (věkově) ohraničený a na vojenském letišti, zatímco Colours of Ostrava jsou městský podnik se vším podstatným, co slovo „podnik“ znamená. Proto nelze srovnávat ani s trenčínskou Pohodou, jakkoliv se lajnapem (na rozdíl s RfP) každoročně přebíjí. Colours možná letos vyhráli na hvězdy a polohvězdy, na druhou stranu elektronická scéna, jakkoliv pro letošek v Dolní oblasti posílená, je stále progresivnější na Pohodě. Celkově nejlepší ročník z těch deseti, co jsem zažil. Samozřejmě i proto, že Full Moon má vlastní stage, která dává smysl.
Barvy
Dolní oblast Vítkovice – sledovat její proměnu je každým rokem estetickým zážitkem svého druhu.
Uživatelská přívětivost – že na tom festival maká po všech stránkách je bez debat. Je dobré být u něčeho, co se vyvíjí směrem k lidem. Jediné, co nemizí, jsou fronty (menší než dříve) u toalet, otázka je, kde je správná hranice, co se týče počtu a logistiky. Smrad z nich místy potíral kulinářskou nabídku.
Gastronomie – klobásy, bramboráky a langoše měly dostatečnou protiváhu vege laskomin a „jiného“ jídla.
Muzika – slibně nasazená kvalita nové elektronické stage, headlineři v podobě Björk / St. Vincent, očekávané radosti v podobě Swans, Gallon Drunk, Fumaca Preta, The Soft Moon, Owena Palletta, Qferau + Zora (na Crossroads), Clarka, ale i Kill the Dandies! (to byl kurva set), Tvrdého/Havelky, Kalle/Nod Nod, Inheritance, skvělý objev v podobě italských Canzoniere Grecanico Salentino.
Ostrava – nejenom Dolní oblast představuje Ostravu. Ano, díky Festivalu v ulicích (pomlčím o jeho dramaturgii) nejde o město/centrum duchů, je ale dobré zajít i dál. Vernisáž ve Spodní ulici v Přívoze bylo žádané rozšíření obzoru, jako když nahlédnete za potěmkinovská plátna, pankáči a Romové v jedné ulici, fotografie místo vybitých oken, sklepy, živé sklepy.
Full Moon stage – viz výše, velká malá domů
Stíny
Šméčka – je otázka, nakolik jsou nutná místa typu Modrá zóna České spořitelny, kam můžete vejít s pouze jejich kartičkou nebo to „obechcat“ tak, že si u nich založíte účet (wtf?), ale víme, na čem stojí rozpočet festivalu. Navíc jejich moderátor byl slyšet i mimo zónu a jak postupně propadal absurdnímu humoru a šílenství, někomu vystřelil oko lukem a bral to jako výhru. Nebo se zbláznil už předtím, z útržků to znělo skvěle surreálně.
Spojovačka mezi Světem techniky a Gongem – nejsmradlavější štrýt festivalu, ti borci za Jack Daniel´s Experience dělali hambáče z mrtvol. (Podle mě úzce spolupracovali s Jackem Danielsem a jeho bonjovi-fanoušky.)
Elektronická stage – musí být napříště o fous větší. Drive stage – funguje jako sauna, což je pro ty, kteří si neumí/nemůžou sundat svrchník, peklo. Ani si nechci představit, jak je muzikantům nahoře.
Colours of Ostrava
16. - 19. 07. 2015
Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © vrbaak
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.