Jako jízda na horské dráze

Po dvou letech a jednom týdnu od vydání předchozícho alba Angles vypustili The Strokes do světa další, v pořadí již pátou desku s názvem Comedown Machine. A už podle singlu One Way Trigger bylo poměrně zřejmé, že půjde ve šlépějích té předchozí. A že volání fanoušků po návratu Strokes z doby Is This It a Room on Fire vyslyšena nebudou. Retro zvuk syntezátoru a Casablancasův falzet tomu určitě nenapovídali, ovšem první singl All the Time s tímto očekáváním zamíchal – kytarová pecka zvukově ne nepodobná začátkům, Julian zpívající svým typickým „I don’t give a fuck“ stylem, jednoduchý a chytlavý refrén a navíc naprosto libová melodie v bridgi před refrénem „All the time that I need is never quite enough...“. Tak že by přece jen?

Singlem All the Time, který je na desce zařazen na druhé místo, podobnost s prvními alby začíná a zároveň končí. Což nemusí být nutně špatně. Deska Angles, kritikou přijatá poměrně negativně, je povedený kus. Jasně, nemá takovou energii, drive a syrovost, kvůli které se Strokes s nahrávkou Is This It proslavili. Taky ho neudělali kluci na pokraji dvacítky, ale taťkové od rodin, kteří už jedou čtvrté gumy a za deset let vydávání desek se umělecky posunuli. A to je vždycky lepší, než žít z vlastní legendy, opakovat se nebo dokonce vykrádat minulé desky, jak se to u některých kapel děje.

Comedown Machine začíná příjemným funk-disco groovem Tap Out. Následují zmíněné All the Time a One Way Trigger. Welcome to Japan je další diskotéka v jemně zašpiněném provedení (proč mám pocit, že kus melodie zní jak od RHCP?). Přicházejí rozpaky, ocitáme se na horské dráze. 80’s Comedown Machine chybí gradace, aspoň kapka dramatičnosti, takže tak trochu uspává. Naopak songu 50/50 energie nechybí, řekněme solidní punková vypalovačka. Slow Animals se zdá zpočátku mdlá, aby překvapila zajímavým refrénem a vkusným finále. Probuzení představuje Partners in Crime, po ní nastupuje Chances, která zní jak z období filmu Top Gun, osmdesátkový cajdák, který si schovávám do krabičky „guilty pleasures“. Happy Ending by mohl být popový happy ending desky, pokud by po něm nepřišla ještě Call It Fate, Call It Karma, swingový ploužák hodící se spíš do soundtracku ke hře Mafia než na konec Comedown Machine, kde vypadá jako apendix.

Takže co si o tom všem vlastně myslet? Máme před sebou desku, která obsahuje pár slušných songů, ale taky je tu dost průměrných věcí a dokonce nemalé množství vaty, které album jako celek potápí. Nebo je to obráceně a těch pár pecek vatu nadnáší? Dost možná...