Déjà vu podle Green Day

Psal se rok 2004 a kalifornská trojčlenka si plnými doušky užívala zasloužený úspěch díky desce American Idiot – promyšlenému manifestu, jenž se atraktivním způsobem vymezil proti zlovolné manipulaci bushovského establishmentu i velmocenské hysterii. O pět let později se pánové pokusili úspěšný vzorec replikovat v přešlechtěné rockové opeře 21st Century Breakdown, zvuk definitivně nabral kontury stadiónového rocku, žebříčky se otřásly v základech. Co do kreativity se však žádný progres nekonal a kapel a začala tápat, byť autorsky zůstali Armstrong, Dirnt i Tré Cool setsakra při chuti.

S přispěním koncertního kytaristy Jasona Whitea tak roku 2012 vykoukla na svět hned trojdílná kolekce ¡Uno!, ¡Dos!, ¡Tré! znamenající svěží žánrovou obměnu. Green Day otěhotněli tvůrčím přetlakem, který musel ven. Jenže fanoušci nebyli z přívalu laškovného power popu nijak zvlášť nadšeni. Zájem o skupinu uvadal, Armstrong skončil na odvykačce a nad budoucností stárnoucích punkerů se stahovala mračna. Záblesk naděje přišel loni v dubnu, kdy Green Day vstoupili do Rock'n'rollové síně slávy a polechtaná ega začala znovu pracovat na plné obrátky. Chvíli nato jejich dlouholetý producent Rob Cavallo naznačil, že ve vzduchu visí nečekaný comeback a spolu s ním i dvanáctá studiovka.

Ta sází na prověřené kytarové kejkle, dravost i angažované texty cílící na falešný patriotismus i zpovykanou společnost, která až příliš snadno uvykla mediální realitě a pohodlnému životu ve lži. Povědomé? Na úvod tu máme akustický nápěv lámající se v ryčnou pochodovku (Somewhere Now), následuje milióntá variace na charakteristickou punkovou riffáž a úderný refrén (Bang Bang, titulní Revolution Radio). Natupírovaným matadorům bez problémů věříte lamentaci nad ztraceným mládím i naléhavou agitaci za zdravý rozum, který není s to pobrat zoufalství z(a)tracených duší, co na ulici střílí kolemjdoucí pro pár lajků. Průšvih je, že hudebně jde o bezskrupulózní recyklaci nápadů, jejichž expirační doba dávno vypršela, jakoby se kdysi neohrožení buřiči báli zariskovat. Název desky sice odkazuje k revoluci, avšak v reálu jde o bezpečnou hru na jistotu, ze které už si dneska na zadek nikdo nesedne.

Baladickou polohu zastupuje tklivá Outlaws nápadně připomínající rádiovou klasiku Wake Me Up When September Ends. Napružená Youngblood zase opisuje z partitury dovádivé skákačky She's a Rebel, odhodlaná Still Breathing pro změnu evokuje úryvky z hymny Jesus of Suburbia. Pokud jste o Green Day nikdy neslyšeli, s jistotou vám učaruje energická jednoduchost s houževnatou kytarou a zpěvnými rýmy, jimiž ryčně probleskuje pro kapelu typický militantní pacifismus. Coby skalní fanoušci, kteří mají jaksepatří naposloucháno, však musíte vzít zavděk prostým derivátem majstrštyku American Idiot. Albu nelze upřít tah na bránu, jaký od zasloužilých čyřicátníků nečekáte, melodie mají odpich, rytmus dokáže strhnout. Vtíravý pocit laciného déjà vu je ale až příliš silný.