Děs spojený s rozkoší (Sebevrazi)

Argentinský spisovatel Antonio di Benedetto (1922-1986), který napsal několik povídkových knih a pět románů, nikdy nenabyl v naší zemi takové popularity jako jeho jihoameričtí souputníci Julio Cortázar, Roberto Bolaňo, Gabriel García Márquez nebo Jorge Luis Borges. Ovšem jeho závěrečná část volné trilogie „čekání“ nazvaná Sebevrazi (1969), která stejně jako předchozí díly Zama (1956, česky 2013) a Tišitel (1964, česky 2015) vychází v nakladatelství Rubato, ho pasuje na literární roveň zmíněných velikánů.

Benedetto se vyznačuje velmi specifickým autorským stylem, když mísí banální grotesku s absurdním existencialismem, který může čtenáři připomínat slavné romány Alberta Camuse. Zřetelné je především téma smrti, respektive motiv sebevraždy, jenž se táhne celou knihou jako červeně zkrvavená nit. Bezejmenný hrdina se na úvod příběhu ve své práci v tiskové kanceláři seznamuje s tematikou sebevražd. Posmrtné fotografie obětí mu mají posloužit pro vznik seriálu, který má být posléze nabídnut novinám a časopisům. Vše začíná právě v době, kdy má otec hlavního hrdiny výročí smrti, kterou si přivodil ve svých třiatřiceti svou vlastní rukou. Význam sebevraždy tak nabývá velice osobní a intimní roviny. Od první stránky mu dýchá na záda, je pronásledován její znepokojivou slastí, která vyzařuje z tváří zkoumaných obětí: „Proč ta dovnitř zahleděná hrůza? Proč ta ponurá rozkoš?“ ptá se ustavičně hlavní postava, aniž by se dopátrala odpovědi. Smrt jednou odkazuje ke skryté dávce blaženosti, jindy k čirému projevu šílenství. Autor si s tímto rozporem nedělá žádné starosti, naopak tuto bezednou propast, týkající se neuchopitelné podoby smrti, stránku po stránce hloubí a pitvá s rozkošnickou zálibou.

Sebevražda je v knize analyzována odborným jazykem i statistickými údaji, je rovněž nahlížena optikou investigativní žurnalistiky, která v sobě nezapře rysy senzachtivosti. K tomu se přidává forma deníkových zápisů, které dodávají punc autentičnosti. Pro Benedetta je ale nejdůležitější vrstva směřující k filozofické otázce, v níž je bytí určeno vždy bytím ke smrti. Jde o otázku fascinovanou naším odchodem z tohoto světa. Ať děláme, co děláme, jednou zemřeme. Sebevrazi této děsivé banalitě předcházejí, jsou o krok napřed: „Otázka nakonec nezní proč se zabít, nýbrž proč to neudělat.“ Benedetto zavléká tuto absurditu do chaotické spleti kriminálních příběhů, které se ve svém náruživém vyprávění pohybují na hraně magického realismu a strohého existencialismu. Tato oscilace mezi dvěma literárními směry je spisovatelovo unikum.

Na závěr ještě jeden příměr. Benedetto je ohromně čtivý, jako například další jihoamerický autor Roberto Bolaňo. Oba mají úžasný cit pro to, aby čtenář jejich napínavé zápletky vášnivě hltal, oba ale čtenář vstřebává jiným způsobem. Zatímco Bolaňa může jemně přežvykovat, Benedettovy striktní sekané věty musí zuřivě polykat, spisovatelův styl ho nenechá oddechnout. Jazyk je zběsilý, až neurvale nepřehledný, plynulost textu nabourává splývání promluv postav a vypravěče.

Albert Camus prohlásil, že jediná filozofická otázka spočívá v tom, zda spáchat či nespáchat sebevraždu. Benedettův román je děsivá óda na toto bytostné schizma.