Štěpán Kopečný | Články / Reporty | 23.04.2013
Postával jsem pod pódiem a čekal, kolem emaři, ale i maminky, co se přišly podívat na toho černovlasého citlivého chlapce. Prohlížel jsem si scénu – synthy, dvoje bicí, plno kláves, pár kytar a, ehm, parohy?
Po předskokanovi ze Švédska, co si říká Moto Boy a zpívá tak vysoko, že by ho mohli poslouchat delfíni, konečně potemněla scéna a z hlediště camdenského Electric Ballroom se ozval nadšený jásot. Za jednou z plachet sloužících jako plochy pro vizuální podkres se objevila silueta Chrise Cornera nalévajícího víno do číše. Na scénu vběhla parta vzdálených sestřenic a bratranců Marylina Mansona a frontman se chystal na casting do nového snímku F. A. Brabce.
Smeknul klobouk a zapěl Animal Impulses z nového alba The Unfield Friend. Krom bicmena a uhlazeného mafiánského kytaristy tvořily posádku i dvě klávesistky. Majiteli zdobného klobouku a příjemně zabarveného hlasu netrvalo dlouho dostat se do rauše a už při druhém čísle shodil stojan na mikrofon a zakousnul se do strun kolegy, jehož akordy byly opravdu k nakousnutí. Kiss and Swallow, pravá elektronická pařba, Chris polil vodou bicí, první řady fanoušků a pak i sebe jako symbol soudržnosti a započal bubenické duo s Albertem Álvarezem.
Zpocený a dobře naladěný pozdravil anglické fanoušky. „I’d like to welcome you to my f*cking kingdom!“ předznamenalo hit ze stejnojmenného alba Kingdom of Welcome Addiction. If you chose life/ you know what the fear is like/ You welcome addiction/ this is your kingdom. Corner se ponořil do textu a z hlediště přilétla i kytice. Tear Garden a další bubenická show, Turner mlátil na plechový sud a Janine Gezang s umělými vousy ujížděla na zvuku klasického piana.
„Když jsem byl malej, oblékali mě rodiče jako holčičku a nějak se toho nemůžu zbavit,“ odůvodnil Corner fakt, že si na hlavu umístil růžovou paruku a přinesl návštěvníkům londýnského elektropodsvětí jednu z těch novějších The Unfield Field. Zdá se, že si fanoušci stihli novou desku naposlouchat a přidávali se: I don’t care/ I don’t believe/ but I feel, I feel. IAMX si s celou svou divokou partou show užívali a poskakovali po pódiu tak rychle, že by je nezachytil ani nejnovější stabilizátor od Canonu. Zatímco se kytarista Alberto oddával vášnivému sólu, Chris mu dával napít z číše červeného, kterým pak pohostil kopák, klávesy a vlastní hrdlo. Personál camdenského klubu se předvedl jako možná až moc starostlivý a chlápek neustále vbíhal na pódium, aby odnášel nebezpečně umístěné rekvizity, pro které si pak zpěvák stejně znovu došel.
Walk with the Noise je jedna z těch nových a opravdu povedených, nabízí líbivé synthy, dynamické drumy, ale nezapomíná na Chrisův naříkající hlas. Dvě klasiky Music People a parádně gradující The Alternative s psychedelickým koncem, paličkou hrající na kytaru a další bubenickou performancí. Finito. Lidi se rozhodli vydupat si přídavek. A když píšu vydupat, myslím to doslovně. Dup dup, Electric Ballroom se otřásla v základech a pořadatelé byli proti armádě odhodlaných fanoušků bezradní.
Encore 1: Že ta němčina v textu zní vždycky tak zlomyslně... I Come with Knives a pak ještě President. Ale my ještě pořád nemáme dost! Dup dup! A byli zpátky.
Encore 2: Night life. I want to know how to survive in the nightlife/ the truth and dare of the drum for the bass line/ the desire that the voodoo gives to a weak mind/ I want to know how to survive in the nightlife.
Existuje snad lepší skladba na konec koncertu v Camden Town?
IAMX (uk)
18. 4. 2013, Electric Ballroom, Londýn
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.