Eliška v říši z jihu (Obří loutky v Plzni)

Jak dostanete slona do trabantu? Otevřete kufr, dáte tam slona a zavřete kufr. Fórů o zvířatech a dopravních prostředcích jsme si na základce užili dost a dost. A jak dostanete do kamionu orlici, vlčici, draka, koně a velblouda? Odpověď zní – Carros de Foc.

Poslední prázdninový víkend zaplavily plzeňské náměstí Republiky obří loutky ze Španěl a u sv. Bartoloměje se děly věci. Vskutku obří zahajovací performance 31. ročníku mezinárodního festivalu loutkového divadla Skupova Plzeň, podpořená institucí Plzeň 2015, o.p.s. - evropské hlavní město kultury. Legendární francouzská společnost Royal de Luxe se bohužel nedostavila, šmrncovní babičku se psem nahradila třímetrová vlčice Chrtka (Lobo Dantés) z plzeňského znaku, dvouhrbý velbloud Kamil, který je v tomtéž znaku hned vedle, dle slavného rodáka pojmenovaný Emil rytíř Škoda coby nejstarší loutka Carros de Foc, připomínající víc kudlanku než rytíře, a další.

Speciální kumpanie čítající osm velkoloutek u nás vystoupila poprvé a i pro španělský soubor představovalo představení zatím největší show za jejich dvacetiletou historii. Většinou hrají se dvěma nebo třemi loutkami, v Plzni představili celý ansámbl, kromě zmíněných ještě draka (dragón Antonio), orlici Přemyslu (Sophia), Elišku (Euterpe), strážce zahrady a vypravěče příběhu (Angel) a bělouše (Giant Royal Horse). Jsou skladnější, než vypadají, dát je po převozu znovu dohromady ale trvá tři dny. Před představením La Niňa čekaly loutky v ulicích a Eliška s Vypravěčem museli zůstat v DEPU. Plzeň je totiž městem trolejbusů, což nebylo pro osmimetrovou dvojici zrovna ideální. Všichni ostatní to zvládli s česko-španělskou obsluhou na kolech, orlice na náměstí na vysokém jeřábu. Carros de Foc se byli v Plzni opakovaně podívat s dostatečným předstihem, scénář a režie La Niňa je výsledkem spolupráce Carros de Foc s Adamem Renčem, Lubou Blaškovičovou a Jakubem Vedralem. Kromě španělských loutek a vodičů se na loutkách svezli či je doprovodili V. O. S. A. Theatre, Long Vehicle Circus, Amanitas Fire Theatre a Žongléros, české hlasy zapůjčili například Martin Stránský nebo Jiří Lábus. Každá z loutek měla své společenstvo. Kůň baletky, drak společnost ohnivců, velbloud orientální tanečnice, rytíř lesklé chůdaře, orlice trapézistu a vlčice tlupu. A k tomu kupa andělů. Než o představení v pravém slova smyslu se jednalo o velkolepý karnevalový průvod a lá „české Rio“ – především pod železničním přejezdem za bubnování Tam Tam Batucady. Co je ovšem třeba vyzdvihnout, že lidský faktor neselhal. Vše šlo hladce bez sebemenších zádrhelů, celkové organizaci agentury ArtProm se nedá nic vytknout, naopak.

Když kolem vás projede obří tunový kůň s rudou krasojezdkyní v sedle, houf baletek začne tančit na spoře osvětlené kašně a letním večerem se nese krasohlas zpěvačky Ridiny Ahmed se skvělou kapelou (Petr Tichý – kontrabas, Miloš Dvořáček – perkuse, Ondřej Kabrna a Samuel Raška – akordeon), zapůsobí to na vás, ať chcete, nebo ne. Ano, může vám blesknout hlavou leccos o kýči, a když strážce zahrady a Eliška sedí na lavičce a nad jejich hlavou je nejen veliký bílý héliový balón, nesoucí akrobatku alias Elišku ke hvězdám, ale taky téměř dokonalý úplněk a ohňostroj, máte pocit, že už chybí jen správně načasovaný skok delfína nebo hejno labutí do véčka. No a co? Je to zážitek. Kdo si kdy alespoň na chvilku nepřál potkat obrovského draka? Ano, je „jenom“ velký, ale to nic nemění na tom, že vás ohromí. Příběh o Plzeňačce Elišce, která má bohatý vnitřní život i ve spánkovém režimu a v rámci hibernace se samozřejmostí přijímá nabídky na kurzy létání od mluvící orlice, je jednoduchý a sladký jako cukrkandl, i přesto zůstává viset ve vzduchu stejná otázka – proč ne? Eliška sní a její hračky ožívají, sen je sledem pestrých obrazů, které často nejsou nijak provázány.

Můžeme živě diskutovat o tom, jak je to prvoplánově líbivé, za každou cenu překrásné a že velikost přece není měřítkem umělecké kvality. Ne, není, to ale neznamená, že nezažijeme něco jedinečného a nebude nás mrzet, že nemáme o půl metru míň, širší zornice a místo schopnosti radovat se z toho, co vidíme, máme jen dovednost diskutovat o všem a za každou cenu.