Fanynka Black Keys odhodila svršek a vznikl kult hudebníka

Devátá odbila a svatostánek hudby, londýnská The O2, se začíná plnit nadšenci bluesrockového dua z Akronu, které po necelém roce opět přijelo ostrovanům ukázat, co se naučilo nového.

Po předskokanech, domácích The Maccabees, kteří zahráli něco z posledního alba Given to the Wild a pauze se ozve energický beat skladby Howlin’ for You. Black Keys doplněni klávesistou a basákem ještě přidají Next Girl, než řeknou, kdo jsou a proč přijeli.

Kytarové sólo započíná Run Right Back a diváci skupinu podpoří tleskáním. Kytarista Dan Auerbach je potěšen a vystoupí s kytarou na reprák přímo před šťastlivce v první řadě. Same Old Thing, který ukazuje, jak k sobě mají rock’n’roll a blues sakra blízko, následuje Dead and Gone, song, který (když se oprostíme od nějakých časových nesouvislostí), musel poslouchal Jack Kerouac při psaní románu Na cestě. Na plátně v pozadí běží záběry z cest napříč americkým kontinentem a El Camino se stává hlavním tématem večera.

Black Keys spouští Gold on the Ceiling. Autor reportu uvězněn ve čtvrtém poschodí tribuny závistivě pozoruje pařící dav pod pódiem a může si leda tak zatančit valčík s lahví piva, která dokazuje, že i Anglii zasáhla dekadence.
Světla se utlumují a ze zaplněné O2 se stává zapadlá garáž na severu Ohia, kde dva talentovaní kluci rozeznívají nástroje v rytmu blues a jednoduchých chytlavých textů. Here I am/ I’m not here now, no, no, no/ And I’ll care for you/ Hey, that’s all I want to do.

Den osmý. Odpočatý Bůh stvořil elektrickou kytaru a Dan Auerbach na ni zahrál Girl Is on My Mind. Fanynka odhodila svršek, a tak vznikl kult hudebníka. Pomaloučké doznívání songu, které pohladí posluchačovo srdce i bubínek jako půlnoční cigáro na čerstvém vzduchu střechy domu po parném dni.

Spanilá jízda pokračuje s Your Touch, Patrick Carney nadskakuje za bicíma a roztleskává arénu. Little Black Submarines, zpěvák se španělkou v osamělém světle a publikum roztáté jako srdce třináctky na koncertě Jamese Blunta. But everybody knows/ That a broken heart is blind. První část písně je u konce a necelých dvacet tisíc diváku netrpělivě čeká ve tmě, až si kytarista jejich oblíbené skupiny vymění akustickou kytaru za elektrickou a riffem (jenž je díkybohu říznější než anglické pivo) roztančí publikum. Pot rozvášněné fanynky se bez šance uschnout poddává dalšímu hitu z desky El Camino – Money Maker.

Už to chvíli vypadalo, že melancholické dodávce vezoucí Black Keys londýnským večerem dochází šťáva, ale po třech nevýrazných skladbách přichází pomalé probouzení. Ten Cent Pistol, charismatický hlas plus baskytara obohacená o zvuk starého keyboardu, jejž už známe jen z vyprávění a od Jacka Whitea.

Muž u mikrofonu zapíská a dav zběsile křičí, neboť začíná písnička, která v porozchodovém playlistu posluchače nové generace s dobrým vkusem rozhodně nesmí chybět. I wanted love/ I needed love/ most of all/ most of all, zpívá Dan Auerbach, zpívají návštěvnící chrámu hudby na jihu Londýna, zpívá prodavač hranolek v třetím podlaží tribuny, v sektoru L.

Dodávka směřuje k cíli. Black Keys se loučí rádiovkou Lonely Boy a za aplausu odchází. Dav sebevědomě čeká na přídavek. Neurotičtí majitelé zaparkovaného vozu obětují dalších deset minut show, aby se vyhnuli zácpě. Trocha amerického sentimentu nakonec nesmí chybět, a tak z nebe začnou padat konfety a Everlasting Light se tříští ve dvou diskokoulích, které se zjeví na scéně.

K dobru pak Black Keys přidávají ještě klasiku I Got Mine. Now I know, oh babe/ I got mine, I got mine/ I got mine, oh baby I got mine. I když gigantická aréna v metropoli hudby nebyla rozpálená tak jako zakouřený klub plný nadšenců někde na východě Států, odcházel jsem s příjemným zážitkem a pocitem dobře utracených liber.