Těmi smutnými a studenými zvukovými vlnami dál a dál

Na Baltu je to v zimě vždycky uklidňující. Břeh je skoro prázdný. Babička s pejskem, maminka s kočárkem (nejspíš místní), otužilý penzista (jo, měl bych s tím taky začít) a mladý pár milenců – jinak nic. Idylka a klid. Sedneš si do ticha, posloucháš moře a snažíš se zapomenout, komu dlužíš článek a komu stovku. Občas se to dokonce povede. Pak se jen zaposloucháš do samotného moře, což vzbuzuje pocity klidu s příchutí nejasného smutku...

Ano, nebudu moc originální: prvotina mladé petrohradské kapely iamthemorning (sic!) vzbuzuje podobné pocity. Melodický dívčí hlas, housle, cello – a už mě netrápí myšlenka, jestli na tomto světě vůbec existuje někdo, komu bych něco nedlužil. Nechávám se nést těmi smutnými a studenými zvukovými vlnami dál a dál, dokud nahrávka neskončí... A pak ji pouštím zase.

Nechápu, proč si kapela do položky location na sociální síti napíše něco jako Island, i když tam v životě ani nehrála. Přijde mi to trochu puberťácké. A název iamthemorning trochu holčičí. Což ale nemění nic na tom, že to může být jedna z nejlepších akustických kapel současného Ruska. No jo, dobře – jedna z nejlepších akustických kapel současného Ruska, co jsem kdy slyšel. Zní to trochu jako kdyby Tori Amos byla mladá a nevinná a zahrála s menším komorním orchestrem nebo jako kdyby Florence + The Machine zahráli pro padesát kamarádů za cesťák. Vřele, otevřeně, něžně, žensky, z duše a zcela neziskově.

iamthemorning jsou studenti a absolventi petrohradské hudební konzervatoře. V porovnání s britskou či americkou alternativní scénou se na té ruské vyškolený hudebník stává ihned výjimečnou osobností. Že by se z profesionálů skládal vícečlenný tým, tak to si nepamatuju vůbec. Jádro kapely tvoří drobná dlouhovlasá zrzavá zpěvačka Marjana a vysoký klávesista Gleb se vzhledem romantika. iamthemorning stálou sestavu nemají, ta kolísá od tří (zpěv – klavír – cello) do osmi (zpěv – klavír – cello – kytara – bicí – housle – housle – housle) členů. Syntezátory nepoužívají z principu, neboť „ten zvuk pak bude na houby“, a proto počet klubů, ve kterých mohou hrát, je omezen podmínkou přítomnosti klavíru, což znamená omezen výrazně.

Mají na kontě pár desítek koncertů, na kterých bůhvíproč vždycky bývá plno, i když se informace o nich šíří pouze internetem nebo šuškandou; několik festivalů; a dvě společná turné s islandskými sympaťáky Árstíðir (mohli jste je stihnout letos v pražském Jazz Docku nebo na Colours of Ostrava). Teď, po dvou letech zkoušek, nahrávek a stálého nedostatku peněz konečně vydali první desku. Ta začíná vzdálenými výkřiky ptaků, sborem tichých ženských hlasů a mírnými dotyky kláves, které posluchače pomalu, ale suverénně potopí do atmosféry uvolněného a vyrovnaného zármutku (Intermission I). Který trvá i na začátku tracku Inside, kde pak klávesy začínají nabírat na prostoru a síle: zprvu rozsypávají zvuky jako drahokamy, a pak je sbírají do diamantového kladiva...

Už tady můžeme vysledovat hlavní motiv celé desky – dialog/soutěž hlasu a klavíru, jejich zápas na pozadí nebeských smyčcových zvuků, kterých je zatím poskrovnu. V následujícím, vysoce energickém a popovějším songu Burn se zvyšuje tempo, dívčí hlas si podřizuje hudební děj, vytlačuje klavír do pozadí, až někam ke smyčcům. Klavír se ale v dalších tracích desky (Circles, Intermission II) navrátí na ztracené pozice a bratrsky se o ně podělí s cellem, aby později v dynamickém Weather Changes zase začal dominovat zpěv... A tak to pokračuje až do konce desky. Zápas končí remízou, vyhrává profesionalismus, mně se nejvíc líbí harfa ve Scotland. Členění na části oddělené od sebe všelijakými intermissions považuju za zbytečné. Tahle hudba je schopna mluvit sama za sebe, beze jakékoliv konceptualizace.
Na desce najdeme málo písní, které by se od začátku do konce držely ve stejné náladě: vždy je v nich místo pro překvapení, člověk neví, kdy se syrové kytarové fragmenty à la soft verze PJ Harvey transformují do klidné a složité instrumentální pasáže, která se zase tváří jako improvizace, což je dobrou vlastností tohoto alba.

Mezi další přednosti „morningů“ patří viditelná snaha o co nejlepší zvuk (což se při nahrávání v několika různých studiích a samoprodukci podařit nemuselo) a slušná angličtina (což v případě ruských kapel není samozřejmostí dodnes). Mimochodem, desku si můžete stáhnout na stránkách kapely. Anebo si ji sehnat v Rusku na koncertě iamthemorning za 150 Kč. Tam hrají pravidelně. A občas i pro padesát kamarádů za cesťák.