Anna Mašátová | Články / Reporty | 10.03.2013
„Dlouhá hnědá stezka přede mnou, vede kamkoliv si zvolím.“
Ještě se ani neusadil prach zvířený dusotem Ďáblova stáda Wabiho Daňka a parta jeho kovbojů zahodila sedla, aby se mohla vydat na noční jízdu po dálnici. Jednou ze zastávek jedinečné road movie se stal i pražský NoD.
Ti, kteří se nedokázali odtrhnout od baru, dostali díky předpísni čas na poslední cigaretu. Možná to byla i skladba na zahřátí, chladno bylo v sále citelné.
Ale pak už se Benzův kamion rozjel a vzal nás na nekonečnou cestu, zahalenou do jemně melancholického oparu. Na trasu ozářenou jen světly aut a hvězdným nebem.
Podmanivou audioprojekci podbarvoval vynikající živý soundtrack. Kytaristé Jan Foukal a Josef Štěpánek, bubeník David Landštof a basák Jan Lstibůrk vykouzlili spolu s vokalistkami Harvey Sisters působivou atmosféru zvláštního bezčasí, hodnou poetiky filmů Davida Lynche.
Průvodcem americkou dálavou byl Foukalův zpěv, prolínající se s vyprávěním řidičů na plátně. Tedy těch, které Whitman před 160 lety popisoval jako „návštěvníky mnoha vzdálených zemí, štamgasty dalekých obydlí, důvěrníky mužů a žen, pozorovatele měst a osamělé nádeníky“.
O čem vyprávěli? O tom, že nestačí mít jen velké auto, ale i velký kus odvahy a touhy po dobrodružství v srdci. Nebo o tom, že vás na cestě může potkat cokoliv – přátelé, nepřátelé, lásky, smrt nepozorných řidičů, kteří přijdou o život při žvatlání do mobilu, strach o rodinu. I pochyby, smutek, přízraky z minulosti či budoucnosti... Anebo nepotkáte 500 mil nikoho a zůstanete jen se svými myšlenkami. Divák tak může mít až mírný pocit voyeurství.
„Ach cesto, po které putuji, říkáš mi abych Tě neopouštěl?“
Neopustí, neboť to je jejich život. I Váš, pane Benzi.
Inspiračním zdrojem příběhu ztraceného řidiče kamionu, Johannese Benze, se stala báseň Walta Whitmana Song of the Open Road. A stejně jako básníkova sbírka Stébla trávy, je tento projekt něco krásného a jedinečného. Dalším odpočívadlem, na kterém Johannes Benz zaparkuje, bude pražské Baron Prášil Café. Vydejte se s ním na další štaci...
Johannes Benz
4. 3. 2013, NoD, Praha
www.johannesbenz.com
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.