Festival na dosah myši - SXSW 2021

Poprvé v Austinu a rovnou na fesťáku. Bylo by to hezké, kdyby to byla pravda, ale na reálné festivaly si musíme ještě nějakou dobu počkat, stejně jako na výlet do státu Osamělé hvězdy. Festival SXSW probíhal jako většina podobných akcí v posledním roce striktně v online prostředí, zasazení do CST (Central Standard Time) pásma ovšem zůstalo zachováno, podobně jako časové překrývání a kupodivu i cedulka vyprodáno. Je opravdu nutné ve virtuálním prostředí držet omezené kapacity, zvlášť když jde většina vysílání ze záznamu? Jaké to je dívat se čtyři dny po nocích na kapely, filmy a moudré diskuze? A byla to opravdu ta správná Amerika? Z Texasu až na konec světa.

DAVID: Jedna z největších akcí svého druhu v USA i na světě není zdaleka jen o hudbě, to je nutné zmínit v první řadě. Zatímco fyzická edice má svůj filmový, hudební a interaktivně technologický program časově alespoň částečné oddělený, snad aby hotely v Austinu byly schopné návštěvy pojmout, ve virtuální edici byla nabídka překrývajícího se obsahu v rámci pěti dní možná nepřehledná, ale hlavně ohromující. Střídat panely o celospolečenských tématech se světovými premiérami debutových snímků nadějných filmařů a v mezičase si pustit hodinku virblu na třetí dobu s jamajským labelem The Island se přímo nabízelo. Narozdíl od všech ostatních on-line konferencí a přehlídek, kterých jsem se za poslední rok zúčastnil, jsem tentokrát poprvé neměl nikdy pocit monotónnosti, nebyl na to prostor.

Přispěl k tomu i fakt, že SXSW je akcí USA pro USA a zejména v oblasti sociálních sítí, technologií a videoher je význam zdejšího trhu nezpochybnitelný. Odpovídala tomu i prestiž hostů. V panelu o vlivu technologií na zábavní průmysl jsme tak mohli slyšet šéfa digitální sekce jedné z největších světových talentových agentur CAA hovořit o generaci Z jako o skutečně první „learning forward generaci”, která odmítá být pasivním konzumentem předkládaného obsahu a chce ho rovnou spoluvytvářet. A nejde zdaleka jen o Tik Tok. Ředitel AR/VR divize telekomunikační firmy Verizon přitakal, že právě teď vyvíjí jeho firma nástroje, se kterými marketéři a storytelleři budou dalších deset let pracovat na tom, aby tuto generaci zvládli oslovit a zapojit. Diskuze, které v Evropě (snad až na Švédsko) často působí jako pásmo více či méně utopických dojmů a odhadů, dostávají v americkém hypertech prostředí velmi reálné kontury.

SU: Future is now. Online festival by toho měl být důkazem, ale po celou dobu byl provázen technickými potížemi. Nabitému programu ubíral na kráse nepřehledný web. Hudební vystoupení začínala v našem časovém pásmu po půlnoci, a ačkoliv bývala předtočená, ke zpětnému zhlédnutí byla k dispozici až po festivale. SXSW nabízel samozřejmě i propojení s dalšími účastníky a hudebními profesionály, reálně ale připomínal daleko více předplacený Netflix než odnož živé akce.

A když jsme u filmů, nabídka byla bohatá. Výběr dostupných snímků se ale výrazně ztenčoval kvůli povinné registraci na filmy, omezené kapacitě a faktu, že některé snímky byly dostupné pouze pro uživatele připojující se ze Spojených států. Kouzlo sledování filmů ve světových premiérách je samozřejmě silné, ale sdílení zážitku s plným kinem live chat nenahradí. Nebo? Na společném sdílení informací přes internet byl postaven i film Charli XCX - Alone, Together o nahrávání karanténního alba. Intimní dokument zobrazuje tvorbu alba How I'm Feeling Now během čtyřiceti dnů v lockdownu. Zpěvačka v něm sdílí na sítích svá dema, nechává si pomáhat s texty a odhaluje, že je frustrovaná okolnostmi úplně stejně jako její fanoušci. Možná jde nakonec jen o flexibilitu a ochotu využívat nových technologických možností, v čemž ostatně generace Z vyniká.

MICHAL: S tou budoucností nevím. Naprosto potvrzuji, že program SXSW 2021 byl málem až bezbřehý, kromě zmíněných je třeba zmínit Stand Up přehlídku, která podobně jako filmová stála samostatně, a podobných příkladů bychom našli víc. Skutečně to ale bylo třeba spojovat? Chápu, že tam hrála velkou roli logicky utilitární, softwarová výhoda, podobně jako kumulace návštěvníků i profesionálů, ale ve chvíli, kdy nikdo vlastně nemá šanci vidět kompletní program ani jedné z částí festivalu, proč k němu přidávat další? Navíc když zřejmě právě tato kumulace eventů, účastníků nebo příležitostí vedla k tomu, že web akce jednoduše nefungoval. Respektive rozhodně nefungoval tak, jak by měl. Kompletní odezva byla hraniční, profily jednotlivých kapel nebo filmů byly sotva základní a rozhodně velmi špatně nebo vůbec prolinkované. Ve chvíli, kdy člověk sledoval nějaký event, tak se stránkami listovalo tak nešikovně, že bylo jednodušší si je otevřít v další záložce. O přiřazených a omezených chatovacích skupinách byla řeč, filtrování delegátů, ale i programových bodů bylo de facto náhodné, rozhodně nefunkční. V reportu z online verze festivalu Eurosonic Noorderslag někdo pronesl, že na celém provedení bylo vidět, jak se pořadatelé i návštěvníci těší na to, až proběhne běžná verze, tudíž že se nikdo nesnažil vymyslet něco nového, něco, co by se mohlo použít v následujících letech, kdy budou hybridní akce logicky narůstat. Na ESNS jsem nebyl, ale po zkušenostech ze SXSW to vidím spíš tak, že tady nefungovalo nejen něco nového, ale vlastně ani standardní podpůrná složka celé akce. Upřímně, kdyby s podobně strukturovaným a nešikovným webem vyrukoval jakýkoli festival, na kterém bychom se osobně sešli, tak na místě neřešíme nic jiného.

SU: ESNS hudební složku koncentroval do tří hodin, kdy bylo možné přebíhat mezi jednotlivými virtuálními kluby. Program byl sepsán jako standardní timeline a bylo možné se v něm jednoduše orientovat. Méně je více. Na SXSW vystupovali interpreti pod hlavičkami konkrétních kurátorovaných showcasů, což orientaci v něm značně komplikovalo. U holandského showcasu jsme se také ptali na to, zda možnosti online festivalů povedou k demokratizaci a přiblížení živé hudby širší skupině diváků, podobně jak se tomu stalo například u sportu, který vstupem do televize získal masivní publikum. Jakkoliv jsou tradiční festivaly limitující pro řadu obyvatel, u online verzí opět narážíme, tentokrát na technologickou gramotnost. Pokud se u streamovaných koncertů bavíme o tom, zda je možné přenést živý zážitek, u online festivalu je to také o přehlednosti. V realitě se člověk zkrátka neztratí, maximálně něco nestihne a tím celé dilema končí.

Co se týče jednotlivých programových bodů, silným zážitkem bylo sledování dokumentu Disintegration Loops o vzniku přelomového alba skladatele Williama Basinského. Snímek popisuje, jak události 11. září daly vzniknout desce, která začala jako neukotvené experimentování s magnetofonovými páskami. Pozoruhodné byly také filmy Ninjababy a Women Is Losers, které se točily především kolem radostí a strastí ženství. Ninjababy norské režisérky Yngvild Sve Flikke zobrazuje příběh nechtěného početí - hlavní postavou je nastávající maminka, která chce v životě raději plánovat cestu do vesmíru než převlékat plenky. Hledat rovnoprávnost v otázce mateřství je extrémně těžké, snímku se jí ale podaří najít. Na velmi podobnou notu hraje i jeden z nejočekávanějších snímků přehlídky Women Is Losers, který popisuje úděl matky samoživitelky a postavení žen v šedesátých letech minulého století. Ve zmíněných filmech se humorné momenty střídají s okamžiky, ze kterých mrazí. Ostatně na podobnou notu hraje také Fallout.

DAVID: Režijní debut etablované kanadské herečky propojil střílení na amerických středních školách s posttraumatickým obdobím jedné z přeživších, ztvárněné famózní osmnáctiletou Jennou Ortegou. Na snímky se silnými ženskými postavami se dramaturgie SXSW soustředila celkově, v The Fallout se ale navíc povedlo plasticky, bez zbytečných stereotypů ztvárnit i život obyčejné teenagerky. Snímek s minimalistickým soundtrackem od producenta a bratra Billie Eilish Finnease, pro nějž to byla premiéra v oblasti filmové hudby, nakonec vyhrál narativní soutěž festivalu a vzhledem k pochopitelně rezonujícímu tématu a vysoce citlivému zpracování se není co divit. V době, kdy Jiří Mádl po nadějných filmech oznámil další pokračování zbytečné a nekonečné série „české historické drama” snímkem Vlny, v době, kdy se energie FAMU vyčerpává na trapném mediálním kolbišti osobních sporů, v době, kde jednoho z největších mezinárodních úspěchů posledních let dosáhl minoritní, skoro až experimentální počin #martyisdead z produkce Bionautu, jsou podobné nuance a zaměření prestižních zahraničních akcí jen připomenutím si, jak je česká mainstreamová kinematografie mimo aktuální tematické proudy hýbající západním světem.

Sekce VR pro majitele čím dál rozšířenějších headsetů nabídla ukázku toho, jak v současnosti vypadá tenhle stále rostoucí segment kinematografie. Ačkoliv byla báseň o životních etapách Namoo svou téměř invazivní perspektivou, kde se děj odehrává asi tři centimetry před očima, nebo Potato Dreams o emigrující ruské rodině, kdy na nás celou dobu shlížel z virtuálního stropu pomrkávající Lenin, vynikající přehlídka technologických i interaktivně narativních možností, nedalo se ubránit pocitu, že na skutečně závažná témata v této formě je ještě čas. Neméně důležité jako využít možností je totiž pro tvůrce naučit se je nevyužít. Své o tom ví i režisérka Bára Anna Stejskalová, jejíž animovaný kraťas Jsme si o smrt blíž měl na SXSW americkou premiéru. Dojemná filmová zkratka o lidskosti bez jediného člověka, odehrávající se na pár metrech čtverečních skládky, reprezentovala náš kreativní průmysl jako jediná česká položka v programu SXSW nakonec v přesně duchu toto, jaká je realita – v podobě precizně vystavěného niche.

MICHAL: Jak se zdá, pojali jste to filmově. Co koncerty? Viděl jsem toho docela hodně a „živě” z toho nebylo vůbec nic. Vzpomněl jsem si na to, že hned několik lidí vyčítalo Tee Sofii, že svoje vystoupení na ESNS pojala spíš klipově, že si na koncert nehrála. Což mi už tehdy přišlo sympatické, snahy o jakoukoliv nápodobu „živého” vystoupení skrze obrazovku jsou spíš úsměvné. Nicméně i v tomhle ohledu jsem čekal od SXSW trochu víc. Jak říká Su, všechny koncerty byly vlastně součástí takových minishowcasů pořádaných labely nebo nějakými organizacemi, což znamenalo hned několik věcí: přes profil kapely jste se na koncert nedoklikali (nepochopitelné) a začátky koncertů u všech kapel, kterých bylo většinou pět až sedm, byly stanovené na stejnou dobu. Což je v prostředí, kdy se odehrává každou minutu několik desítek věcí, vyloženě výhodou. Přesný harmonogram byl často oznámen pouze prostřednictvím chatu ve chvíli, kdy programy začaly. To, že se většina koncertů odehrávala v notně neosobních studiích v často bizarním prostředí (zdravíme British Embassy), je věc druhá. Ale i ty povedenější – například jazzový showcase pod patronací labelu Jazz re:freshed, natočený ve studiích Abbey Road, kde hráli například Camilla George (na novou desku si dejte pozor), Theon Cross nebo Daniel Casimir s Tess Hirst, nebo představení nového labelu Dedstrange, za kterým stojí mj. Oliver Ackermann z A Place to Bury Strangers – byly vlastně těžko stravitelné. Olejové skvrny nejsou všechno. Upřímně pak nerozumím rezignaci na jakoukoli formu on demand zhlédnutí, třeba jen v rámci profesionálního rozhraní. Pokud mohlo být něco opravdu prospěšné, tak právě tohle.

SU: Festival po celou dobu generoval větší než malé množství e-mailů. Po skončení festivalu mi v jednom z nich přišlo upozornění, že valná část hudebních vystoupení i filmového programu bude k dispozici on demand až do 18. dubna. Všimli jste si toho někde dříve? Poměrně zásadní informace by nás (no dobře, spíš vás) nenutila ponocovat. Z poctivě zaškrtaného programu jsem kvůli časovému posunu nakonec zhlédla jen minimum kapel. Zpětně si ještě zkouším nějaké doplnit, ale prohrabávání se showcasy a sdílení radosti s ostatními ztrácí své kouzlo, když si posíláte dlouhé linky s komentářem „ve 43:32 začíná hrát Bongeziwe Mabandla“. Pokud se jedná o objevování nových tváří, je pořád jednodušší najít si první živák na internetu než proklikávat hodinová videa s více interprety. Nadějné jméno jihoafrického folku lze ale jen doporučit.

DAVID: Nesmíme zapomínat, že celosvětově streamovaná multimediální konference a přehlídka, která po třiceti pěti letech šla poprvé on-line, přináší spoustu výzev ohledně autorských práv, které se v USA od Evropy liší, nebo ohledně udržení nasmlouvaných mezinárodních premiér. Uživatelská přívětivost je jeden z mnoha faktorů určující, jakým způsobem byl obsah prezentován, a nemyslím si, že perspektivou komornějších a hlavně řádově více homogenních evropských akcí je funkční soudit rozstřelený a inspirativní chaos SXSW. Bavme se radši o tom, co se skutečně dělo – exkluzivního obsahu bylo na dosah myši tisíce hodin, a to i v našem časovém pásmu bez VPN.

Pokud zmínit jedno buzzword celé akce, tak je to „metaverse”. Okolo výrazu označujícího mix reality fyzické, rozšířené i virtuální, potažmo internetu se točilo hned několik panelů. Po roce, který dramaticky akceleroval konvergenci všech mediálních forem, se není čemu divit. „Už neexistuje žádný rozdíl mezi social a gaming.” Silná slova od ředitele ze CAA? Navštivte jednu z milionů her Robloxu, kde děti i teenageři tráví čas podobně jako mileniálové trávili po škole na ICQ či Myspace. S tím rozdílem, že generace Z si své virtuální světy vytvořila sama. Na jednom z mnoha pitchingů, na kterých podnikatelé představovali investorům i publiku své nápady, zazněl i hlas Virsix Games, která vyvíjí deskovou společenskou hru postavenou na integraci se smart speakers. Portál Statista předpokládá, že do roku 2025 bude podíl amerických domácností vybavených responzivními reproduktory přes 75 % a i podobné hříčky budou nadále stírat rozdíly mezi tím, co považujeme za „reálné“.

A hudba samozřejmě nestojí stranou. „Twitch je hlavní technologie pro hudební průmysl budoucnosti,” prohlásil nekompromisně Gary Marella, manažer Timbalanda, se kterým momentálně rozjíždí producentskou kolaborační platformu Beatclub. Livestreamingová platforma původně určená pro hráče videoher nabízí takovou míru interaktivity a monetizace, kterou snad žádná platforma vyvíjená přímo pro hudbu nikdy nenabídla. Není pak divu, že hudební svět se čím dál více obrací na svět videoher, který je z hlediska výnosů větší než filmy a hudba dohromady. Viditelná zmíněná rezignace některých umělců na vizuální identitu možná měla důvod. Pokud z programu SXSW působilo něco naprosto zastarale ze své povahy, tak tyto předtočené „profi” záznamy koncertů bez interakce nebo imerzivity. Na koncert pojďme raději na Twitch, do klubu, do videohry nebo VR.