loomerar | Články / Reporty | 25.10.2012
Návštěvností standardně poloprázdná MeetFactory byla o to víc naplněná očekáváním. Internetové tužby po „srovnání se zemí“, „rozložení na prvočinitele“ či podobné ne až tak metaforické představy jaksi zůstaly viset ve vzduchu společně s chlapem hlavou dolů nad zvukařem.
Jít na koncert s přesnou představou, co chci vidět a slyšet – zřejmě nemůže být protivnější postoj pro lidi, jako je Ben Frost. Neříkám, že je nějakým světoborným gestem hrát pro natěšený dav domácích uctívačů přes půlku koncertu doteď zcela neznámé věci, ale takzvaná stylová odlišnost první vlny zvuku měla jistý matoucí účinek na dav pohodlně naladěný na často zmiňovaný arvopärtovský noise. Do hlav nevidím, aplaus neslyším.
Ústřední drtič laptopu a spoluhráči byli mnohoznační už samotným pódiovým „settingem“. Tím nemyslím toliko dvě bicí soupravy po stranách, jako spíš souhru Frostových bosých nohou a chlupaté ušanky bubeníka z levého křídla, takto člena freaky big bandu Secret Chief 3. A nemluvě ani o druhém, domněle batikovanějším bicmenovi z Liturgy. Na prohlížení bylo při rozlítaném začátku času dost. Tihle dva dostáli papírovým nadějím a ve výsledku došlo na black kartáč i vykloubené parabubnování. To vše ale v prokouřené safriduosque souhře s novým hauntologickým make-upem Bena Frosta. Což je kamenem úrazu v kauze pracovně nazvané „jaktože tu za ty prachy nonstop nepadaly cihly ze stropu“. Už ne „nová vážná hudba“ zbytnělá z niterných elektronických detonací, ale vnějškové přejímání, rozpomínání se na rejstříky a zvukovou manýru vlastní „klávesovým mágům“ minulých dekád.
Frostova produkce, ozřejmující (snad) směr nové desky, byla i přes sníženou hlasitost a takřka totální absenci plíživé intenzity v něčem plnější. Při pomlácené raveové sypačce jsem se stejně soustředil hlavně na to, jaká pedantická organizace vládne synťákovým plochám, Frost dvakrát analyzuje, než se spacediskofilně zavlní (dříve zaheadbanguje). A rázová, často oslepující světla, jako by si hrála s nemožností celistvě uchopit Frostem a bubeníky kladené plochy, plné rozkolísaných syntezátorů s patetickou ozvěnou včerejška i zítřka, chce se říct v úžasu. Rozcuchaná přehazovačka a analytický pokerface führera budil dojem, že se spíš než klasického elektronického koncertu účastníme zkoumání, jak se ten klubový koncert s ohledem na rovnost beatu vlastně dělá. Vivisekce žánru coby nějakého sebeobnovujícího média – aparátu. Celé fresh jako penzionovaný Evangelos Odysseas Papathanassiou Vangelis po přijetí záchranného balíčku.
Tomu reflektivnímu dojmu nahrává i pozvolné vtahování lidí do hry, zakončené precizně nadávkovanými lákadly, známými z domácí hajfaj věže. Hitovky se organicky vynořily z oparu vzpomínek na budoucnost. Excuse me, we need the bassdrum. Tak došlo na Killshot a O God Protect Me vyždímané dosucha, až do plíživého superminimalistického riddimu, rušeného jenom strachem z konce (a kecama zpoza baru). Přídavek jako neoddělitelná součást show a pak neméně efektní zaklapnutí počítače. Konec, úklona minimálně na jedné straně a opona (sic!).
Ben Frost (isl/aus)
22. 10. 2012, MeetFactory, Praha
foto (c) Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.