Havrani se vrací na sever (Priessnitz)

Zpátky domů. Tímto heslem se řídí nové album Priessnitz, o kterém tvůrci hovoří jako o svém posledním. V průběhu kariéry prošla kapela hned několika proměnami; v počátcích jí byly inspirací hlavně punkové kapely, další alba částečně opustila tajuplná témata mytizovaných hor a obrátila svou pozornost k realitě městského stereotypu. Nástup klidnějšího tempa a pozitivnějších melodií připravil Priessnitz o postpunkovou tvář a označil jej indierockovou nálepkou. Indie rocku zůstala kapela věrná dodnes, jen texty nesou jiné poselství. Čiší z nich smíření. Žádné vize do budoucna, naopak velké množství retrospektivy. Co ale jde z nové desky Beztíže cítit nejvíc, je silná vůle k návratu ke kořenům. Priessnitz skrze slova prchají z měst a svůj pohled upírají k horám plným vzpomínek (Na kraji města).

Celým albem prochází dvě základní linie, věnující se minulému nebo současnému dění. Nostalgickou část tvoří pomalejší (Beztíže) i svižnější písně (Žena), které jsou protkané vzpomínkami na dětské lásky či málem zapomenutá zákoutí jesenické přírody. Druhá polovina skladeb odráží současný postoj k životu ve městě. „Slepé baráky/ tam nic nehledej/ raděj domů pospíchej/ a utíkej,“ tak zní refrén písně Na kraji města, kde je jasně reflektována potřeba uniknout špinavým předměstím, přehnanému chvatu městského života, ale především kvantům lidí, jejichž přítomnost ruší ideu vytouženého klidu a života bez tíže.

Nedá se však říci, že by Priessnitz uhýbali stereotypu. Naopak. Ve spojení s milovaným životem v horách je explicitně vyjádřen obdiv ke klidně plynoucímu toku stále se opakujících, zdánlivě bezvýznamných činností, které ve skutečnosti plní jednu důležitou funkci – dělají člověka šťastným. Skrze skladbu Ponedělí nebo Beztíže se procházíme zapadlými horskými osadami, sledujeme havrany, ležíme v peřinách nebo pijeme ranní kávu. Netřeba ambic, netřeba zbytečné problémy. Proč něco měnit? Proč neustále vymýšlet všelijaké inovace? Priessnitz svou pravou tvář už našli a smířili se s ní. „Je to pořád stejný/ stejný příběh/ stejný pán/ jen pokaždé/ má jinou tvář.“

Příběh domu v závěrečné skladbě Blikající dům jako by metaforicky vyprávěl příběh kariéry Priessnitz. Text funguje s Kružíkovou hudbou v dokonalé souhře jako vždy, ne nadarmo je Švejdík vzorem spoustě českých textařů, kteří píší v rodném jazyce. Postupné střídání pokojných a agresivních melodií v kombinaci s dramatickým přednesem o zhasínání a rozsvěcování světel od sklepa po půdu připomíná vrcholy a útlumy, které prožila samotná kapela, přičemž se člověk jen těžko brání pocitu, že poselstvím posledních veršů je loučení.