Maria Pyatkina | Články / Recenze | 21.11.2017
„I’m seeking love and glory, just like I always do,” zpívá Robert Plant v úvodní písničce May Queen z novinkového alba Carry Fire. V 69 letech stále pokračuje ve svém hledání (a nalézání) lásky a krásy. Jeho nahrávky posledních let jsou elegantním a vyváženým spojením upřímných pocitů, bohaté zkušenosti a hudebních inspirací z celého světa. A Carry Fire není výjimkou.
Robert Plant je zvláštní rocková legenda, protože už dlouhá léta neparazituje na obrazu a stylu své původní kapely a jde svou cestou. Proto k rozčarování fanoušků Led Zeppelin odmítá návrhy Jimmyho Page a Johna Paula Johnse na comeback a oživení starých evergreenů. Je obdivuhodné, jak Plant ve svém věku zůstává plný inspirací a nesklouzává do banalit a kýčovité nostalgie. Teď už nemá ten bláznivý ječák a při každém počasí odhalený hrudník, dnes je moudrým kouzelníkem, který zná spoustu zaklínadel z různých koutů světa a klidným, důvěryhodným hlasem vypráví svoje příběhy.
Carry Fire je napěchovaná etnickými a rockovými vlivy. Jsou tady, jako vždycky u Planta, pomalé balady a písničky s aktuální společenskou tematikou (rytmická Carving Up the World Again… a Bones of Saints), stejně jako nezbytná vyznání lásky (lehce tragická A Way With Words nebo něžná folková Season’s Song). Vedle nich jsou tu i citově hlubší písničky se zajímavou elektronickou produkcí, viz titulní Carry Fire, v níž na pozadí syntetického samplu, doplněného tamburínou, zní arabská melodie evokující studenou noc v pustině. Stejně pronikavá je skladba Keep It Hid, která spojuje jemný elektronický beat a klasickou rockovou kytaru, a spolu se zamyšleným Plantovým zpěvem vzniká tajuplná ukolébavka.
Samozřejmě se to neobešlo bez oprášení nějakého starého zapomenutého songu. Bluebirds Over The Mountain, původně Esela Hickeyho, se v Plantově verzi stala, díky koktejlu silných bubnů, houslí, skřípavé elektrické kytary a ženského vokálu, téměř psychedelickou. Album končí tichou a úzkostlivou Heaven Sent, kterou Robert Plant nazval svou osobní hymnou. Dělí se o moudra, která se zdají být stará jako svět. Ale doopravdy je pochopíme, asi až budeme staří: „All that's worth for winning, is never easy won.“
Robert Plant - Carry Fire (Nonesuch, 2017)
www.robertplant.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.