Jak Marracash Orchestra pekli dort

Bylo nebylo, 25. května roku 2012 vydali drážďanští Marracash Orchestra své třetí album, nazvali ho Pandemonium a smíchali na něm, co se dalo. Recesi, parodii, ironii, satyru, národní kultury, jazyky, žánry, žánry, žánry...

Například:
Titulní Pandemonium, ve které se střídají a) pasáže, kde rap doprovázejí syntezátory a elektronické bicí. Z vysokého, uřvaného a falešného hlasu je ale místo vzteku, běžného u ,,běžných“ raperů, cítit spíš parodie. b) Pasáže, které (pominu-li rapové kňourání ,,Where am I? Whats goin’ on?“) nemají daleko k metalu. Hladinku parodie ovšem udržuje chraplák. Pravý, drsný, rockový chraplák, přirozený asi tak stejně jako křiklavě růžová mašlička na bambulce z chlupů na hlavě pudla.

Nebo:
Hungover – začíná motivem hraným na akustickou kytaru. Ten je náhle vystřídán elektronikou. Takže místo hudby, o které bych si nechala snadno namluvit, že to je programové vyjádření proudu vody v Rýnu (třeba), najednou poslouchám drum’n’bass. Dokud nepřijde skoro až thrashmetalový refrén, v němž ale zároveň zůstává troška té elektroniky. Náhle už místo proudu řeky poslouchám proud elektrárny. Cože?

Nebo:
Princeska, v rytmice trochu tvrdší country oplodňovák (už to zní dostatečně paradoxně a absurdně), plný kýčovitě dojemných melodií. Nebo Zuppa di Lenticchie, krásná, zamilovaná italská serenáda (zuppa di lenticchie = čočková polévka). For Tea, pop-punk-rock se smyslem pro humor. Donc Domp, zpověď francouzského šansoniéra, začínající odchrchláním. Io Me Angie, ploužák jako ze středomořské diskotéky, pořádané cestovkou v hotelové restauraci. A tak dále.

Jediné, co Marracash Orchestra při míchání zřejmě nezbytných přísad vynechali, nebyl chleba, ale vata. Těžko hledat nějakou výplň. Každá skladba je úplně, totálně a naprosto jiná, ale každá je podstatná. I přes to, jak moc se všechny přísady navzájem tlučou, je výsledek kompaktní a ucelený. Všechno, co bych si sama běžně nepustila, je tu na jedné nahrávce, navíc podané takovou formou, že bych ji nejraději poslouchala pořád dokola a snažila se nesmát nahlas. A to se samozřejmě nevylučuje s tím, že na Pandemoniu o kvalitní estetické prožitky není nouze. Tahle kapela umí opravdu hrát. O čemž se budeme moct určitě opět přesvědčit, protože kapely jako Hentai Corporation, První hoře nebo Jinovatka jim umožňují výlety do České republiky každou chvíli.