Born to be Young vs. Plant; nevěřte nikomu nad třicet

Dělí je od sebe necelé tři roky a už je to nějaká doba, co překročili šedesátku. John Lennon kdysi říkal, nevěřte nikomu nad třicet. Je téměř jisté, že podobné heslo kdysi razili také Neil Young a Robert Plant. Celkem by mě zajímalo, jestli si na to někdy vzpomenou. Třeba když se (pokolikáté už?) lopotí nad novými alby, protože jim to prostě nedá. Muzika – to je láska na celý život. Právě nedávno oba vydali nové kolekce a zase se potvrdilo, že rockovým kmetům sice věřit nemusíme, ale rozhodně bychom je neměli podceňovat. Stále mají co říci; oheň pořád hoří. Kolik generací dalších a dalších hudebníků se je coby dinosaury snažilo zadupat do země?

Z Youngovy garáže vyjíždí s železnou pravidelností zbrusu nový model, a i když se jeho naleštěné vehikly nehonosí převratnými technickými parametry, jde vždy o kus pořádné rukodělné práce. Plant zase pořád hledá svěží vítr, obrací se tu do severní Afriky, tu do Nashvillu, novou inspiraci přetvoří a dá jí požehnání možná trochu omšelým, ale určitě neslábnoucím Hlasem. Generace Pitchforku se sice kvůli jejich novým albům na hlavu nepostaví, ale punc kvality, síly a pravdy v jejich čerstvých kolekcích je zřejmý.

Primavera Sound, jeden z nejvíce IN festivalů v posledních letech, si vloni vybral poměrně překvapivou hlavní hvězdu. Hipsterům a noise makerům tehdy kázal Neil Young country. Nečekané, ale možná o to upřímnější; vždyť mnohým z těch momentálně nejvíce protežovaných hvězd třetího tisíciletí stál u kolébky právě on. Klasiky typu Harvest, Rust Never Sleep nebo Ragged Glory (vybrat můžeme ale v podstatě kteroukoliv položku jeho nabité diskografie) mají jasný vliv i po letech. Zeptejte se koho chcete: Fleet Foxes, My Morning Jacket, Bon Ivera a dalších, takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Poslední alba Neila Younga si udržují vysokou kvalitu. Jak písničkové kolekce Greensdale nebo Prairie Wind z prvních let nového milénia, tak ostře rocková jedovatá agitka Living with War nebo dva roky stará Fork in the Road s dřevním a rozskřípaným zvukem byly jednak skvěle hodnocené, ale hlavně vždy sveřepě upřímné. Stejně tak je tomu i v případě novinky Le Noise. Osm od boku vypálených skladeb pouze s kytarou a doprovodnými zvuky (a hluky) producentského génia Daniela Lanoise. Sevřená kolekce, která ukazuje valné většině letos vydaných alb záda. Titul je poctou právě Lanoisovi a hluku je na albu vlastně minimum. Přesně tolik, kolik je třeba, žádná křeč a žádné drama. Neil Young jen napsal pár písníček, které leckomu změní pohled na svět. Nic neobvyklého.

V roce 2007 možná nebylo sledovanější události než vzpomínkového koncertu Led Zeppelin v londýnském O2 World. Tehdy se pro mnoho rockových fanoušků zastavil na dvě hodiny čas, legendární Kladivo bohů po letech znovu udeřilo. Fronty na vstupenky se nekonaly, vyprodaly se během pár minut a zájem byl minimálně stonásobný. Kdo čekal, že světové turné musí nevyhnutelně přijít, ten se šeredně spletl. Robert Plant to skrečoval, nabídku dvě stě miliónů šterlinků za tour smetl ze stolu a odjel propagovat album Raising Sand, natočené s americkou country zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss. Platinové prodeje a pět Grammy mu bylo dostatečnou „útěchou“. Hlavně ale opět dokázal, že nechce žít ze slavné minulosti. Page a Jones mají smůlu, Roberta Planta momentálně daleko více baví country a americana. A novinka Band of Joy to jenom potvrzuje. Pamětníci se možná diví a začínají jásat, ale předčasně. Ano, titul alba je stejný jako jméno první Plantovy kapely (hrál tam tehdy také John Bonham), ale tím veškeré podobnosti končí. Band of Joy stojí někde mezi Raising Sand a předchozí Plantovou tvorbou se skupinou Strange Sensation. Temná americana byla natočena komplet v Nashvillu, kovbojské boty nosí Plant už dlouho a teď si nasadil i stetson. A zatraceně mu ten cowboy outfit sekne, mix coverů a upravených tradicionálů má sílu.

Obal alba Le Noise působí ikonicky. Young stojí v jakési hale (nebo snad chrámu?) mezi dvěma sloupy, mikrofon před sebou, kytaru na krku a světlo za zády mu dodává majestátu. Dóm hluku? Jak již bylo řečeno, tak to není. Le Noise není zdaleka tak rozzlobené jako Living with War a vůbec ne tak zvukově špinavé a rozostřené jako předešlé Fork in the Road. Ostrý riff, provázející úvodní Walk with Me sice prozrazuje, že ho pořád baví řádně přiškrtit kytaru, ale jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo. Občas zaslechneme ozvěny Mirror Ball nebo zmíněných Ragged Glory či Rust Never Sleeps, ale žádná punkárna se nekoná. Spíš jde o ozvěny a citace; takhle ostře by to klidně šlo, ale tohle je silnější a účinnější. Le Noise je stabilní a pevné v kramflecích, ale taky nečekaně křehké album. To, že Youngovi stačí k radosti jen kytara, pár krabiček a hall na mikrofonu, je na něm to skoro nejlepší. Daniel Lanois tu spíše působí jako rovnocený partner než „jen“ producent, nabízí se jízlivá poznámka, že by si U2 měli z Younga vzít příklad. Výtečná Sign of Love je z rodu naléhavých nezapomenutelných opusů typu Like a Hurricane nebo Hey Hey, My My, necelé čtyři minuty jsou rychle pryč a posluchač lapá po dechu. Le Noise působí, jako kdyby se staří pánové rozhodli ukázat freak folkařům, zač je toho loket. Z rozmlženého oparu kytarových tónů a podrážděných korekcí probleskují geniálně jednoduché Youngovy melodie. Hlukařina, nečekaný tvar písně, neobvyklé instrumentace, všechno dobře. Ale písnička je vždy to hlavní, nikdy na to nezapomínejte, říkají oba. Právě od ní se všechno odvíjí, aranže a dnes tak často určující divnost jsou sekundária. Jenže psát takové skladby jako Love and War nebo Angry World opravdu neumí jen tak někdo. O monumentální hymně Peaceful Valley Boulevard to platí dvojnásob.

Plantova síla a kouzlo tkví v něčem jiném. Dokáže si velmi chytře vybrat díla jiných a vtisknout jim svůj rukopis tak, že už si je budete pamatovat právě jenom od něj. Zmiňovaný Raising Sand má vlastně na svědomí veleúspěšný producent T-Bone Burnett (soundtrack k Brother Where Art Thou?, Willie Nelson, Cassandra Wilson nebo Elvis Costello). Právě on dal Planta s Alison dohromady, vybral a upravil pro ně skladby Toma Waitse, The Everly Brothers nebo Townese Van Zandta. Plant použil na Band of Joy spolu se šéfem stejnojmenné kapely kytaristou Buddy Millerem podobný model. Ale tentokrát je vyznění alba podstatně temnější. Vyšinuté alt-country à la 16 Horsepower nebo Giant Sand to není, ale přes radost v názvu se tu hraje na poctivě černou notu. Americanu zdobí rockový feeling, country trylkování slyšíme jen výjimečně, většinou jde o pomalejší hutné skladby, hodně se ozývá gospel nebo soul a pochopitelně také blues. Očekávaní autoři jako Townes Van Zandt (skvělá Harm’s Swift Way) nebo Los Lobos nechybí, skóre mezi covery, tradicionály a vlastními skladbami se zastavilo na 9:2:1. Plant je ve skvělé formě a s lety už nijak neatakuje nebeské výšky. Svůj Dar používá daleko úsporněji, výsledek je ale velmi účinný. Z alba vyčnívají dvě nejméně očekávané písně, Silver Rider a Monkey. Pokud máte rádi post-rockové lo-fi trio Low, asi tušíte: právě z jejich skvělé kolekce The Great Destroyer si Robert Plant vybral dva songy a kapele z minnesotského Duluthu tím vysekl poklonu jako ještě nikdo. V rozhovoru pro Uncut svůj respekt ještě zdůraznil, když zmíněné album vychválil do nebes. A ihned doplnil, že na Band of Joy se podepsaly jednak skladby z devatenáctého století, ale také kapely jako Band of Horses nebo The Low Anthem. Redaktor pak trochu nešťastně zmínil, že ho nenapadlo o Plantovi uvažovat jako o „indie rockovém klukovi“, načež se mu dostalo briskní odpovědi: „Poslouchej, to, že mi je šedesát dva, ještě přece neznamená, že nemám uši!“ Zmíněné skladby mají naprosto fantastickou atmosféru a Plantův hlas jim dodává definitivu dokonalosti. Nedivil bych se, kdyby je Low už nikdy nehráli. Spolu s tradicionálem Satan Your Kingdom Must Come Down (intenzitou se blíží třeba Gallows Pole) nebo již zmíněnou Harm’s Swift Way jde o vrcholy téhle až nečekaně povedené sbírky.

Hudební scéna roku 2010 zůstane stejná, blogový svět se kvůli dvěma postarším pánům nezbortí. Ale Young i Plant opět dokázali, že je s nimi nutno pořád počítat. Le Noise i Band of Joy jsou krásná alba plná radosti z hudby a geniální samozřejmosti, která se nedá naučit. Lehkost, nenucenost a hutná intenzita. Nic z toho není na dnešní hudební scéně běžné. A přestože jim už dávno není pod třicet, jak snadno jim lze věřit každý tón, každou notu a každé písmeno. Nebo že by se snad od šedesáti už zase věřilo?