Shaqualyck | Články / Recenze | 25.09.2014
Kdo by neznal bratry Gallagherovy a jednu z nejslavnějších britských kapel, nezřídka připodobňovanou k samotným Beatles. Až na to, že původně si říkali The Rain a Noel Gallagher se k nim přidal až po intervenci svého mladšího brášky Liama, který zpoza mikráku vystrnadil původního zpěváka Chrise „Huttse“ Huttona. Hubatí výrostci z předměstí Manchesteru vtrhli na scénu v první polovině 90. let, vydali nejrychleji prodávaný debut v historii a vystřídali víc bubeníků než legendární Spinal Tap. Tony McCarroll, ten úplně první, se za editorského přispění Richarda Dolana v roce 2010 na necelých třech stovkách stran popasoval s řadou „zaručených“ zpráv, které se v průběhu let okolo vzývané britpopové party vyrojily. Některé byly dílem bulváru, řadu jich měli na svědomí sami členové proslulé ostrovní formace, povětšinou kapelník Noel, jehož machiavellistickému egu pomohl do čela headhunter Alan McGee a podezřele nevyvážený kontrakt u Creation Records, resp. Sony Music, který se v souladu s mladickou nerozvážností nikdo další neobtěžoval číst.
V knize nazvané stručně Oasis: The Truth uvádí McCarroll na pravou míru nejen spekulace o svém vyhazovu (padáka dostal po telefonu od nevinného manažera Marcuse, nikdo z kapely na to neměl koule). V žoviálním duchu vzpomíná na první zkoušky ve sklepě zaplivaného hotelu na periferii, i na koncerty, na kterých nešlo ani tak o hudbu či honorář, jako o život. Někdo v tom může spatřovat kalkul zhrzeného rockera motivovaného myšlenkami na pomstu a balík od nakladatele, jenže stačí pár stránek a seznáte, že knížka je psaná takříkajíc na férovku. Autor ze sebe nedělá obětního beránka, ani se nestylizuje do role pana spravedlivého. Klidně by to mohl všem natřít, zaplevelit stránky afektovanými vulgarismy a zbytek nechat na pisálcích z NME. On ale nesklouzává k laciným urážkám, neexhibuje, naopak si drží střízlivý odstup, přesto zůstává vtipný a dokonale výmluvný. Jako by vám u piva vyprávěl svůj životní příběh.
Zajímá vás, jak vznikla Supersonic nebo Columbia? Pak jste tu správně. McCarroll píše bez příkras o lidech a praktikách hudebního průmyslu, o soužití kapely na šňůře a navrch přihazuje řadu (ne)veselých příhod z natáčení dodnes vysoce ceněného alba Definitely Maybe. Nabízí pohled z jiného úhlu. Neuhýbá před drogami ani četnými alkoholovými excesy, nezříká se odpovědnosti za zdemolované hotelové pokoje, byť naprostou většinu z nich měl na svědomí Paul „Bonehead“ Arthurs, geniální muzikant, zároveň však nepředvídatelný závislák na tekuté révě. „Konečně, neříkají tomu rock´n´roll pro nic za nic, že jo.“ Na druhou stranu se nevykecává o každém pozvraceném pisoáru či orálku, který se kapele přihodil cestou na vrchol. Můžeme mu věřit, nebo taky ne. Stejně tak to nemusíme baštit Noelu Gallagherovi, který svými z rukávu sypanými hity podle všeho přes noc spasil čtyři beznadějné tragédy a udělal z nich hvězdy pop music. Jen na bratry Griffithsovy a jejich skupinu The Real People velký Noel ve své verzi jaksi pozapomněl. Nebýt jejich liverpoolského studia a především mentorského dohledu, neměli by Oasis pořádně co hrát.
Podobných podpultovek je kniha plná, stačí se začíst a divit se. Krom toho si uděláte velmi podrobný obrázek o dospívání v Manchesteru během 70. a 80. let (žádná selanka). Kdo rád celebrity, pobaví se u momentek s Davidem Beckhamem, Ericem Cantonou či Johnem McEnroem. Vyprávění zpestřuje podrobný rozpis koncertů, včetně všech zastávek v rámci amerického i japonského turné (depresivní Seattle vs. davy ječících školaček). Nechybí historky o luxování trávy na palubě tourbusu před překročením kanadských hranic nebo dobrodružné pátrání po Ianu Brownovi. „Věděli jsme, že Stone Roses makají v Rockfield Studios na nové desce. Bylo to jen dvě míle, venku stál nestřežený traktor, tak jsme vyrazili. O půl třetí ráno.“ Příjemným bonusem jsou úryvky z dobových hudebních tiskovin i černobílé fotky Paula Slatteryho, tehdejšího dvorního fotografa kapely. Zcela otevřeně hovoří McCarroll i na téma v Británii hojně propírané soudní tahanice o symbolické odstupné. Mimochodem zastupoval ho Jens Hills, ten samý číman, kterého si vybral Pete Best, neslavně odejitý bubeník jiné světoznámé kapely – The Beatles. Tomu se říká ironie.
Tony McCarroll – Oasis: The Truth
John Blake Publishing Ltd., Londýn 2010
Kristina Kratochvilová 24.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).