Jako poprvé, jako naposledy (The Ex)

Znaje dlouhá léta pouze jméno a přibližné žánrové zařazení (postpunk? alternativa?), poprvé jsem na holandskou čtveřici The Ex natrefil až v roce 2011, a to víceméně náhodou skrze svou zálibu ve world music. Na festivalu Respect tehdy doprovázeli ethiojazzovou legendu, saxofonistu Getatchewa Mekuryu. Byla to láska na první poslech, vlastně jsem byl jejich už díky pouhému náznaku té surové energie během zvukové zkoušky. Následovalo sbližování s dostupnými nahrávkami, mlácení se do hlavy „proč jsem je neobjevil dřív“ (původního dlouholetého vokalistu G. W. Soka, který kapelu opustil v roce 2009, tudíž živě nepamatuji) a po čtyřech letech další přímé setkání, tentokrát v doprovodu poloviny dechového kvarteta Brass Unbound. Z okouzleného fanouška se stal fanoušek skalní, který už letos 18. října v Akropoli nemohl chybět.

The Ex měli vždycky rádi výzvy ve formě nejrůznějších kolaborací. V jejich znamení byly oba zmíněné koncerty, tentokrát však, vybaveni po osmi letech čerstvou studiovou deskou 27 Passports, přede mnou stanuli The Ex konečně jen sami za sebe. Holá kostra jejich současné podoby, esence čtyřicet let vyzrávající zvukové palety, ovšem podaná s takovou zarputilostí a zároveň hravostí, jako by do toho šli poprvé, nebo naposledy. Padesátiletí kluci a děvče, u nichž ani na chvíli nepochybujete, že právě tohle je pořád baví ze všeho nejvíc. A dokážou tím nakazit všechny v sále, protože takový randál v tak málo lidech (co můžou mít všichni ve čtvrtek večer lepšího na práci?) už jsem dlouho nezažil. Ale je pravda, že něco podobného jsem hlásil už po minulém vystoupení s Brass Unbound, takže vlastně žádné překvápko, spíš jen krátká paměť.

fotogalerie z koncertu zde

Už během úvodní This Car Is My Guest z nového alba rozkmitala kapela všechny písty naplno. Arnold de Boer a Katherina Bornefeld měli na starosti ukotvení celého stroje v prostoročasu, první náruživým ale soustředěným vokálem a rytmickými kytarovými figurami, druhá nešlechtěnou, ale spolehlivou kanonádou bicích a ve dvou případech rovněž zpěvem. Kytaristé Andy Moor a Terrie Hessels pak buď spoluvytvářeli ten hypnotický, gradující proud překrývajících se riffů a motivů nebo se z něho vrhali do divokých noiseových a freejazzových výpadů. Vizuálním králem večera (beze stopy exhibicionismu) byl opět propocený Hessels, jehož kývavé pohupování v těžkých bagančatech a neortodoxní kytarové techniky se nemohou omrzet. Ani do strun zběsile třískající Moor však nezůstával pozadu. Jedním z vrcholných momentů pak byl pohled na Moora s de Boerem, jak čelem k sobě šponují kontrapunktické kytarové vyhrávky, zatímco Hessels extaticky drhne struny svého nástroje o hranu pódia.

Když po osmi letech vydáte nový studiový materiál, dá se čekat, že ho budete hrát hodně a s chutí. The Ex koncert na písních z alba 27 Passports postavili a odtajnili veškerý jejich potenciál, který snad na nahrávce (jakkoli skvělé) mohl zůstat skrytý. Neřekl bych například, v jaké hlukové inferno se může zvrhnout chytlavá Soon All Cities, i když k tomu její globalizačně apokalyptické téma („I foresee we're all gonna drown“) vybízí. Báječně ovšem fungovaly i další: etiopskými inspiracemi ovanutá The Heart Conductor, temně valivá Piecemeal, řinčící monolit New Blank Document i Katherinou Bornefeld odzpívaná Birth.

Všichni tak nějak akceptujeme tu hru na přídavky tvářící se jako spontánní dárek navíc. Rádi nabýváme dojmu, že jsme si je skutečně vynutili my, diváci. Ale zatímco na první dva se kapela vrátila až nečekaně rychle, a tudíž evidentně podle plánu, nic bych za to nedal, že ten třetí a poslední jsme si opravdu poctivě vytleskali, vypískali a vyřvali. Šťastní a vyšťavení muzikanti na pódiu, stejně blažené publikum pod ním, o tom to je. A já přemýšlím, na jaký stupeň fanouškovství jsem se po okouzleném a skalním dostal tentokrát.