Jakub Šíma | Články / Recenze | 02.10.2017
Shawn Carter neboli Jay-Z je dlouhodobě jedním z komerčně nejúspěšnějších afroamerických hudebníků. Z pozice rappera dokázal prorazit také mezi byznysmeny a ve sféře finančních prostředků a mocenského vlivu mu jen málokdo dokáže konkurovat. V čistě hudební rovině je situace složitější. Jay-Z má v repertoáru povedené zářezy jako Reasonable Doubt nebo Black Album, ale posledních deset let přineslo spíše úpadek, který vyvrcholil deskou Magna Carta Holy Grail a „uměleckou performancí“, kdy se po vzoru Mariny Abramović postavil v galerii na piedestal jako exponát. Od těchto událostí již uplynuly čtyři roky a Carter se tentokrát místo demonstrování vlastní dokonalosti vydal jinou cestou.
Zatímco v předchozí fázi kariéry byl Jay-Z uchvácen megalomanstvím, které lze jen těžko stopovat jinam než ke Kanyemu Westovi, za náladou novinky 4:44 lze hledat vliv mladší generace. Kendrick Lamar zdůraznil, že černé může být cool, zatímco Chance the Rapper předvedl, že v hip hopu mohou znít i pozitivní témata. A tak Jay-Z na nové desce místo předvádění dominance poukazuje na své vlastní nedostatky, rapuje o manželství s Beyoncé a životních omylech. Poselství 4:44 je rámováno myšlenkou, že je třeba umět vnímat své chyby, ale zároveň neztrácet zdravé sebevědomí a odhodlání. Dvě hlavní roviny – jedna promlouvající k nejbližším a druhá k celé komunitě – se vzájemně prolínají a doplňují. V úvodní Kill mluví Jay-Z o zbytnělém egu, jinde se vrací ke vzpomínkám na rodnou čtvrť (Marcy Me) nebo promlouvá ke své dceři (Legacy) a snaží se jí dát odpověď na otázku, co je to vůle. Nechybí ani spirituální nádech, Jay-Z využívá klidný projev a jednotlivé rýmy spojuje nenápadnými melodickými mosty.
K tomu přispívá i řada samplů s ženskými vokály, z nichž vynikají ty od Niny Simone nebo Lauryn Hill. V živé podobě přispěli na desku Frank Ocean, Beyoncé nebo Damian Marley, ale zatímco v dřívějších obdobích by se o ně Jay-Z nebál opřít celou píseň, nyní ji jen vhodně doplňují a hlavní slovo má on sám. K dojmu nejpovedenější desky od Black Album přispívá také produkce veterána No I.D., která díky oduševnělému přístupu, melodickým linkám a celkové sevřenosti dodává desce dojem vyspělého kusu beze snahy o prvoplánový úspěch v hitparádách.
Jay-Z - 4:44 (Roc Nation, 2017)
www.lifeandtimes.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.