Anna Mašátová | Články / Reporty | 29.04.2013
Těžko zařaditelné trio Plaistow vzniklo před šesti lety v Ženevě. Pianistu Johanna Bourqueneze, kontrabasistu Vincenta Ruize a bubeníka Cyrila Bondiho spojuje nekonvenční přístup k hudbě, což dokazují svými nadžánrovými kompozicemi. Od počátku se snaží svou tvorbu co nejjednodušeji nabídnout posluchačům, valnou část repertoáru si tak můžete zdarma stáhnout z jejich webu. Nejnovějším přírůstkem je letos vydaná pátá řadová deska Citadelle. Kdoví, zda se pražské publikum zaleklo pozdní hodiny začátku koncertu nebo stylové charakteristiky „mix post-jazzu a minimalismu“, Jazz Dock byl zaplněn jen z poloviny.
Koncert zahájil dlouhý hypnotizující klavírní úvod s hojným užitím pedálu, monotónní opakování několika not evokovalo opusy Phila Glasse. Pozvolna se přidal i Ruiz s Bondim, tok hudby nabral na síle a vytryskl v energickou dubovou smršť. Trojice snad ani nevnímala okolní svět, pouze se plně koncentrovala na své nástroje. Mnohdy nestačily ani ty, značně neobvykle se hrálo smyčcem na činely nebo se využily struny vnitřní mechaniky bělostného křídla. Výsledkem byly znepokojivé zvuky střídající se s propracovanými melodickými plochami. Nejvíce pohledů bezpochyby přitahoval rastaman za bicími. Samým soustředěním vyplazoval co chvíli jazyk, dredaté klubko na hlavě se postupně rozplétalo, až připomínal bájnou medúzu.
Švýcaři si hrají s extrémy – rázné energické plochy střídaly tak tiché sekvence, že bychom slyšeli špendlík upadnout na zem. K přídavku se nechávali chvíli přemlouvat, jako kdyby si potlesk ani nezasloužili. Škatulkám se sice vyhýbají, ovšem díky svému zvukovému liberalismu jsou Plaistow lahůdkou nejen pro náročnější publikum.
Plaistow (ch)
24. 4. 2013, Jazz Dock, Praha
foto © Tomáš Moudrý
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.