Jeden z nejsilnějších hudebních příběhů: Chris Owens

Vidím to jako dnes. Slunce z posledních sil šmátrá po pódiu svýma oranžovýma prackama, všechny mikrofony mají obrovské květinové župany a uprostřed toho všeho se divně culí-neculí Christopher Owens. Růžová košile, duhová sedmdesátková kravata a jeden z nejlepších hudebních zážitků. Nikdo tehdy netušil, že do půl roku bude po Girls veta a Chris se vytasí se svou první sólovou deskou.

Chris Owens. Jeden z nejsilnějších hudebních příběhů. Navíc příběh, který se teprve začíná pořádně rozvíjet: vzbouřené dítě extrémů, pocházející ze sekty Children of God, vyšinutější a perverznější obdoby Kommune 1, jen bez politického podtextu. Tulák amerických ulic hrající na vyprodaných koncertech covery písniček, které mu pomáhaly vydělat peníze na jídlo… a na fet. A konečně, hudební génius, který miluje Ariela Pinka. Génius, který po všech životních sračkách, jimiž musel projít, vdechl společně s parťákem na život a na smrt (Chet „JR“ White) život kapele Girls. Kapele, jejíž debutová deska, jednoduše pojmenovaná Album, strhala nejeden hudební žebříček.

Ano, člověk by si mohl myslet, že se Owens, zatížený tak traumatickou minulostí, vydá na daleko drsnější hudební cestu. Jenže nesmíme zapomínat, že i přes všechny excesy byly Boží děti přece jen potomci starých dobrých hippies. A to, že láska, i v těch nejméně myslitelných podobách, je víc než všechno bohatství světa, si s sebou Owens nosí jako cejch. Znamení, které se jako malý, jen těžko viditelný vodoznak krčí v rohu každé jeho desky a mění hudební zážitky v zenové meditace (i s údery holí přes záda).

První sólové album se v tomhle od předchozích desek Girls vůbec v ničem neliší – ostatně, Owens se na ní vyrovnává se zhroucením dalšího „vztahu“. Rozpadla se kapela, o které kdysi toužil přemýšlet jako o dalších Beatles nebo Rolling Stones. Teď, po klidném rozchodu Girls, přichází bytost bojující s démony, včetně těch opiových, s další terapií: na Lysandre přemítá o chvílích, kdy se nad jeho kapelou zatahovaly mraky a ve vzduchu byl cítit krach. Jako obvykle jde o skladby, kterými se bývalý frontman na kaleidoskop lidských vztahů dívá svým jedinečným způsobem: někoho může iritovat jeho falzet, někdo se může v myriádě hudebních náznaků ztratit, někomu se zase nemusí líbit základní kámen desky (Lysandre´s Theme), ale jedno je jisté. Tvář, tu Lysandre má. Ty tam jsou nedotažené oční linky a šmouhy od špatně nanesené řasenky. Owens dospěl. Přispěly k tomu také desítky odehraných koncertů, na kterých s konečnou platností vyvrátil všechny pochyby o kvalitě a síle svého hlasu. Na Lysandre navíc vedle jeho pěveckých kvalit vystoupila do popředí schopnost „vyprávět“ hudbou příběhy, které mají společného jmenovatele: život jako neuvěřitelně křehkou síť vztahů.

Už začátek bere dech. Lysandre´s Theme zní přesně jako mé vzpomínky na dětství. Flétna a nápěv nasáklý nostalgií po letech, kdy bylo možné úplně všechno. Všechno, co následuje, je variací úvodních 38 sekund. Když se zpívá o zlomeném srdci (Here We Go, Broken Heart), nejde o příběhy nevydařených milostných avantýr. Zpívá se tam se vší naléhavostí o chvílích, kdy se s koncem jednoho přátelství, lásky, vztahu, kapely (___) rozpadá na kusy i vaše srdce. Připadá mi, že tentokrát se Owens rozhodl věnovat tomuhle poločasu rozpadu celou první půlku desky, aby pak jako fénix na té druhé vstal z popela. Novější (Here We Go Again), pošetilejší (Riviera Rock, Lysandre), ale i pokornější (Love Is in the Ear of the Listner) a radostnější (Part of Me). Ne nadarmo se říká, že aby mohlo srdce být celistvé, musí se zlomit. V případě Lysandre záleží už jen na vás, v jaké z těchto dvou fází se vám podaří zahlédnout kus své tváře.