Jemný záchvěv krásy (Živé kvety)

Nevím, čím to, ale v patnácti jsem, až na čestné výjimky, přestala věnovat pozornost české, potažmo slovenské hudební scéně. Asi proto, že jsem tenkrát dokonalou angličtinou nevládla a stejně stupidní anglické texty mi v indie hávu a oparu neporozumění připadaly víc cool. O to zajímavější pro mě byl objev Szidi Tobias, Longital (Dlhé diely) nebo naposledy Živých kvetů, jejichž aktuální album Oľga, ideš svojím tempom! (Slnko Records, 2012; na vinylu Polí5, 2013) je předmětem této „recenze“.

Začneme zeširoka. Znáte ten pocit, když jedete vlakem, pustíte si do sluchátek první track a BUM. Pohltí vás to, vtáhne a plavete na každém akordu. Říkáte si, vždyť je to tak jednoduché, žádné kličky, srozumitelné. Jiskřivých myšlenek plné, navíc i společensko-kritické nevyumělkované texty. K tomu neprefabrikovaná hudba a hlas Lucie Piussi, kterému věříte i přes jeho občasnou formální nedokonalost. Není prázdný, naopak kvete, pučí a obtáčí se kolem vašich zvukovodů, až nečekaně rozezní duši.

Dobre, vravel si, ty nie si Pavarotti/ slabým hlasom povedz silné vety/ aj keby všetci mali silnejší hlas ako ty/ ja verím v silu slov/ ja ti verím, Piussi (Dni ako komíny)

Je to album pro ty, co se aspoň občas zamyslí nad marností práce, která je stejně nebaví, pro ty, kteří ztratili svou cestu z dohledu, pro ty, kteří si konečně uvědomili, že se nemusí omlouvat za to, že milují, i když třeba se špatným načasováním.

Ve dvou rychlejších skladbách Piussi trefně verbalizuje pocity (z) pasivních občanů, kteří sice v hospodě nadávají na korupci, ale sami ji malými podvody podporují: „Národ volá: Chyťte zloděja! No rád bych bol jeho mieste.“ (Kde to žijeme). Nebo rokenrolově halasí a bije do nízkých pohnutek zkorumpovaných elit, se kterými se jí nechce bojovat. Ale bojuje, i když to jde ztuha, obzvlášť skrze hudbu. „Downtempo“ desce sluší mnohem víc, slova se průrazněji zavrtávají do kůže. I když politické „agitky“ v době voleb také rezonují, zvláště když podobně jako na Slovensku či v Itálii poukazují na neomezenou zabedněnost mozků spoluobčanů.

V týchto končinách Uhorska
Každý čaká len na rozkaz

Titulní Zázraky o ztrátě cesty a jejím hledání se netopí v patosu, i když tam je: Ak veríš na zázraky/ musíš vedieť, že sú takí/ čo ťa vždy budú mať radi. Piussi to hned vyváží přirovnáním života ke zkurvenému boji. V písni Žilinskej ulici si společně s úradníčkami z ministerstva sociálnych vecí připadáte, jako by jí v lehoučké popisné poetice dával lekce sám Hrabal. Přítomné zůstává téma volby způsobu života. Prodáte duši za víc materiálních požitků, budete dělat kompromisy, nebo budete Bláznom v tom nejpozitivnějším slova smyslu? Tam, kde končí tvoja moc/ začína môj spev/ nič neprenikne slnkom do tvojich dier.

Ne úplně košer je téma tolerance vůči jinakosti, jedno zda národnosti, rasy nebo čeho. Takzvaní normální slušní lidé si neuvědomují, že jejich „tolerance“ většinou končí s vlastní zkušeností, že homosexuál se může narodit jim, i jejich dítě se může zamilovat do feťáka nebo cigána.

Dostane se i na téma tolerance vůči jinakosti (jedno zda národnosti, rasy nebo čeho), dostane se i na lásku, na tu, která vás nedusí a nechá dýchat, i na tu chorou, která se bojí výšky a předčasně stříhá křídla. Na prázdnotu duše a černou krabici s nápisem NIC, do které občas nahlížíme. Končí se ale „nádejne“. Skladba Poslední pes je přes zdánlivě monotónní refrén textařským klenotem.

Ty vidíš obrus a na ňom črepy
Pobežím za tebou po nekonečnej stepi
Pro letmý dotyk pro také čosi
Pro jemný záchvev absolutnej krásy

Magická, moudrá, meditativní. Taková je Olga, která jde svým tempem. A bylo by krásné, ale možná až moc okaté, kdyby Olga v názvu alba byla tou od Havla.

PS: Sežeňte si film Zuzany Piussi sestry Lucie P. Od Fica do Fica a možná pak pochopíte, proč je to u nás Od Zemana do Zemana. Ale spíš ne.