Ještě kousek písně Báry Zmekové

Někteří hudebníci mají dar nenuceného pohybu napříč scénou. Jakási lehká samozřejmost a tvůrčí jistota jim poskytne pevnou základnu příznivců, někdy i na úkor kreativní progrese, což nemusí být nutně špatně. Spekulovat, jestli Bára Zmeková směřuje k tomuto stavu „lehkosti“, je snad až příliš brzy. Nakročeno k pevnému bodu uprostřed neustále pulzujícího mumraje ale určitě má.

Ještě kousek je dlouhohrající debut pražské nadžánrové klavíristky a písničkářky, i když onu „nadžánrovost“ berme v uvozovkách. Album sází na jazz, blues i folk, ačkoliv není těžké postřehnout, že Báru konkrétní vymezení tvorby moc nezajímá. Její jazz není živoucí, spíš pokorný, náznakový, blues je opatrné, ale nechybí mu sebevědomí. A písničkářství se neomezuje na základní motivy podřízené sdělení, je klavírní pocitovou výpovědí.

Na druhou stranu právě kategorie „singer/songwriter“ je dominantou desky. I když v žádné z písní nechybí celá kapela, důrazné přenesení těžiště na samotnou písničku je cítit ve hře každého člena. Kontrabasista Christoph Schoenbeck nechává své tóny jen decentně brázdit vlnkami klavíru a je na nich odnášen kdovíkam, Jakub X. Baro za bicími zase dává pozor, aby křehkou strukturu nešikovným úderem nerozbil. Tím hlavním je ale pochopitelně klavír, na němž je slyšet, jak Báru hra baví. Po klaviatuře poskakuje rozverně a citlivě, své party zbytečně nezavírá a nechává je rozutíkat do romantizujících skladeb, a byť se to ne vždy daří, dává si pozor na rozbředlost. Vše doprovází medovým témbrem s přelétavou intonací.

Texty jsou plné kainarovské přítomnosti, ale o poznání zasněnější, někdy se nevyhnou „přebásněným klišé“ o cestách do nikam, ovšem nedostatky zdárně překrývají imaginací, fantazií a hlavně čistotou. Mimo hru nejsou ani ostatní nástroje jako klarinet, violoncello, kora nebo trombón. Jejich čas je přísně odměřený, ale právě díky nim deska ubíhá jako o překot, můžeme se jen dohadovat, jestli (a jak moc) se na aranžmá podílel Ondřej Ježek, s nímž se Bára na nahrávání připravovala. Na dlouhohrající prvotinu velice precizní album, všeho je tak akorát, snad jen nástupy by místy mohly být citlivější, ale to skoro nestojí za řeč.

Ještě kousek je jemná, ale nikoli cukrkandlová deska, sebevědomá i pokorná. Připomíná Zuzanu Navarovou, Plíhalovo Nebe počká nebo klavír Ivo Cicvárka v Panoptiku. Díky nápaditému přebalu Prokopa Wilhelma a Roberta Formana se v poličce určitě neztratí, otázkou zůstává, jestli se neztratí v ruchu hudebního velkoměsta, v němž žijeme. I když možná právě to je její největší potenciál. Potichu se ztrácet a tiše být nalézán.