cyril kosak | Články / Reporty | 01.07.2021
V lázeňském parku pod Hudebním altánem sedí na stoličce u piana Irena Havlová a sleduje manžela Vojtěcha, hrajícího na violu da gamba. Vrůstám do země, až si musím pravidelně prošlápnout nohy, abych si byl jistý, že jsou volné. Strach je ale zbytečný, tohle je zřejmým cílem. Zprava šumí Pozlovický potok, za ním Japonská zahrada, kterou lemuje ulice Leoše Janáčka. Cítím všechny ty prameny, v nohou, v chodidlech.
Do údolního města jsem přijížděl ze severu. Proud vozidel byl pomalejší, až se zastavil. Hlavní ulicí pobíhali chlapi v montérkách i hasičských mundúrech, po stranách byly zaparkované stříkačky, helmy na hlváchjsem zahlédl i na střechách. Že by bouřky zasáhly i Luhačovice, to celostátní média neregistrovala, viděl jsem kusy střech, pokrčené plechové pláty, čilý ruch. Slunce bylo prudké. „Dobrý den, jsem u vás ubytovaný, měl jsem zavolat předem,“ sípal jsem do telefonu, skrze ozdobnou dřevěnou mřížku byli vidět štamgasti v Bistru na peróně. Bufet starého střihu kombinovaný s asijskou restaurací, letní zahrádkou obloženou kachlemi z osmdesátých let, velkými kamennými květináči na podstavách i hrůznou reklamní kostkou je neopominutelnou spojnicí vlakového a autobusového nádraží. „Běžte kolem hlavní cesty, až uvidíte na levé straně hasičské auta, tak žlutý dům naproti, zazvoňte. Je to tu všude opáskované, dejte pozor, ať na vás nic nespadne.“
Okno jako by vedlo na staveniště. Před internátem svačili požárníci, další odřezávali bruskou kusy střešní krytiny, jiní hleděli do komínu, který byl mimo své ukotvení. Čumilové, turisti, ti, co zrovna dorazili, i domácí se účastnili mumraje, který trval od časných ranních hodin. Na Facebooku Luhovaného Vincenta se objevila zpráva, že dobrovolníci na odklízení kalamity se můžou hlásit v jeho centru, v kavárně Jizba, a že program odstartuje, byť se zpožděním. Namířil jsem si to k malému sídlišti u zámku, kde ležely vyvrácené stromy. Potok byl plný sražených statných kmenů, mezi nimi se povalovaly barevné kontejnery, jako by to byly kapesní hračky. Na trávě leželo několik hnízd vlnitého plechu, do zateplené fasády jednoho z panelových domů byl zapíchnutý dřevěný kůl, který přiletěl bůhvíodkud. Z oken a balkonů vyhlížely matky s dětmi, další se míhaly venku. Zapadnout do party technických služeb bylo snazší než zvednout hrábě. Po deseti minutách se mě ptal chlap v oranžové vestě a s motorovou pilou v ruce, co bude teď.
Ve dvaceti lidech mizela spoušť skoro zázračně, lidi se srocovali do přirozených družstev, kterým sice nikdo nevelel, ale zároveň jako by každý věděl, co má dělat. Drtič na dřevo zapřažený za osobák chroupal větve o průměru stehna, někdo tahal stromy, další čistil břeh, někdo zametal, malé náklaďáčky odvážely sešrotovanou zeleň bez ustání. Nad korytem se uhnízdil nakladač, aby vyčistil řečiště. Na mostku stáli instagramoví nadšenci a dělali to, co umí nejlépe. Nálada byla příjemně pospolitá, lidská. „Chlapci, nedřete sa ták! Je pátek, to je malá sobota…“ Po pár hodinách jsem zasedl naproti zámku, kde jeřáb rovnal korouhvičku na věži. V hospodě U koňa byli místní i přespolní. Přisedl si ke mě penzista v nažehlené košili, vichr prý přišel v devět večer. Odfoukl mu kus střechy, takže do obýváku mu svítí měsíc, ale do ložnice neprší. Čeká, co bude, co na to pojišťovna a hlavně kde sežene řemeslníky. Má si pro něj přijet syn na víkend, na nedělní fotbal už chce být zpátky doma.
fotogalerie z prvního festivalového dne k vidění zde
Na druhé straně města, uprostřed kolonády, tou dobou probíhala debata o tom, proč hodnotit umění, a jeden z diskutérů, hudební publicista Karel Veselý, o pár hodin později neskrýval překvapení nad množstvím zaujatých posluchačů. V kontextu Luhovaného Vincenta to bylo zajímavé téma, neboť jeho dramaturgie je dosti odlišná od toho, na co jsme zvyklí z podobně laděných přehlídek. Vlastně pohled na program, který pořadatelé oznámili na začátku června s tím, že drtivá většina představení se odehraje venku a zdarma a některá další bude možné podpořit dobrovolným vstupným, mohl budit rozpaky. U Luhovaného Vincenta je nepatřičné mluvit o nějakých tahácích, zároveň nejde o průřez aktuální alternativní scénou v jakémkoliv smyslu slova. Velmi pečlivě a v kontextu lázeňského maloměsta až nepochopitelně odvážná dramaturgie sice nabídla Irenu a Vojtěcha Havlovy, ale jen hrstka fanoušků ví, že o nich nedávno psal Pitchfork v souvislosti s jejich výběrovým albem Melodies in Sand nebo že jde o jméno, které obdivně skloňují hudebníci jako Sufjan Stevens a Bryce Dessner. Na místě je spíš citovat jednoho z přítomných: „Měl jsem kdysi čajovnické období, a to jsem je vařil hodně…“
Akademická malířka Marie Ladrová je známá svými houbovými akvarely a rovněž vyučuje hru na těremin, ale že má za sebou vystupování s několika (spíše obskurními) seskupeními, to se ví asi stejně, jako že dvojice Thyme kombinuje cimbál a elektroniku nebo že mladá slovenská písničkářka Timea má za sebou jediné EP. Všechna tři jména zapadla do různých prostor kolonády velmi dobře, aniž by rušila, aniž by „nerušit“ bylo dramaturgickým cílem. Naopak, na posluchače kladou tito interpreti jisté nároky. A to jsme u těch „popovějších“ jmen. Umělce typu Sweeps04, Stanislav Abrahám nebo Michal Kindernay bych očekával v uzavřeném žižkovském dvorku komunitního Puncta nebo na experimentálních dýcháncích A2+, možná na Hradbách samoty, ale nikoliv na akci, která si za primární cíl klade vtažení obyvatel města do svého dění.
Hlavní devízou Luhovaného Vincenta byla důkladná a promyšlená práce s terénem, ta jej taky odlišuje od většiny festivalů. Zatímco různorodý program, zahrnující položky hudební, filmové, přednášky, workshopy a performance, je dnes obligátní, pracovat s ním na půdorysu města je méně obvyklé. A pokud se s ním takto zachází, pak poněkud jednostranně v tom smyslu, že vznikne pár dočasných stagí očekávatelné podoby, charakteru i pomíjivosti, nebo se využije praktických míst, jako je kino nebo klub. V Luhačovicích to letos fungovalo trochu jinak. Jako by si prostorové dispozice vybíraly své performery, nikoli naopak. Nešlo o technickou vhodnost lokality nebo nějakou exotičnost, ale o schopnost vytvořit unikátní místo, neoddělované a nenarušované technickým zázemím, kulisami, bránou nebo kontrolovaným vstupem. Tohle velmi dobře fungovalo i v případě chytře zvolených hudebních dvojbloků přímo na kolonádě, která je zavřená i otevřená zároveň a kde kromě jmenovaných vystoupili ve střídajících se blocích i slovenský neoklasický skladatel a pianista I Am Planet a o několik generací starší experimentující písničkář Oldřich Janota.
fotogalerie z druhého festivalového dne k vidění tady
Velkou předností Luhačovic je „všechno na dlani“, korzo i zákoutí, v nichž se vzápětí ztratíte z dohledu. V jednu chvíli můžete sedět na terase Společenského domu, hned na to mizet za Ředitelstvím lázní, kde se odehrávala tak nepraktické záležitost, jako je performance pro tři diváky v podání Studia MoreThanThat. Nutná registrace se týkala i psychogeografické procházky Radana Haluzíka a Jonáše Zbořila, na kterou jsem se nedostal. Náhradou bylo noční bloudění do vesnice nad městem a přemýšlení o tom, jestli je mobilní GPS ohlupující, nebo nápomocná, aby se ukázalo, že cesta do neznáma zejména bystří smysly. Pokud teoretička Rebecca Solnit prohlašuje, že lidské myšlenky se pohybují zhruba stejnou rychlostí, jakou chodíme, musel bych do téhle rovnice zařadit i cíl cesty, resp. jeho absenci. Haluzík se Zbořilem chtěli nabourat ne-myšlení při chůzi po předem vyznačených trasách tím, že člověka nechají dvacet minut zatáčet dvakrát doprava, jednou doleva a celý proces třikrát zopakovat. Já, jelikož jsem netušil, kde jsem, jsem se točil zcela přirozeně v temných obrysech domů i ztrácejících se cest a viděl v tom marnou snahu opustit město, resp. sám sebe. Ale aby to neznělo nějak mysticky – pointou byl průchod zalesněným svahem nad přehradou, který sice nepůsobil zlověstně, zato nebylo vidět na krok. Prvními živými lidmi po několika hodinách byli rybáři, mlčenliví jako jejich pruty, katarzním momentem pak kontakt s vodou a horké ticho vůkol.
Méně vyzněl interiérový program, zejména projekce v kině Elektra, což se netýká jen filmů samých, ale třeba i bloku publicistické trojice Miloš Hroch, Pavel Turek, Karel Veselý. Ačkoliv divadelní čtvrtá stěna byla nabourávaná tím, že živé, vtipné i erudované pásmo Hudební lázně se často obracelo k publiku a to bylo odkázáno na plátno jen při klipových doplňcích, nešlo se zbavit dojmu uvěznění v sedačkách dusného kinosálu. To, co nevadí návštěvníkům akcí typu Letní filmová škola, tady, v kontrastu k otevřeným venkovním prostranstvím, působilo staromilsky a jednorozměrně. Dobrý průsečík mezi naznačenými polohami tvořilo festivalové centrum Jizba, které bylo místem srážení a kratšího či delšího prodlévání, ale i několika performancí, a těžilo z ideálního umístění v klíně Luhačovic. Večerním a nočním meeting pointem pak byl bar Amerika, nasáklý místními traviči volného času i kulečníkovými ekvilibristy, víkendovou náplavou i luhovanými vystupujícími. Vzrušeně krákoravá dikce slováckého buditele a spisovatele Ladislava Čumby skládala pivní tácky do zvláštních vzorců a ty se kutálely silnicí až dolů za město.
Dokonalé vplynutí umělecké intervence do krajiny pod přehradou představoval večerní pořad Phonotropic Blindness Michala Kindernaye. Za úhledným oxymóronem z názvu se skrývala nenásilně angažovaná audiovizuální kompozice zaměřená na vodní prvek v jeho nejrozmanitějších podobách, která nefungovala jako brána do jiného prostoru, ale coby osvojování si neznámého místa. Kindernay, který se tomuhle vodnímu šamanismu věnuje už delší dobu a třeba v Mariánských lázních pracoval přímo s tamními terénními nahrávkami, volil převážně klidnou, ambientní polohu a abstraktní obrazové zpracování, což umožňovalo soustředěnější vcítění do terénu. Bez židlí a vyhrazených míst, kousek od cesty jsem si nebyl jistý, co je produkce a co skutečný žabí zpěv. To, co se nejdříve zdálo jako dva různé světy, se přirozeně propojilo. Tedy pokud někde za stromy nestál další sloupový reproduktor.
fotogalerie z třetího festivalového dne tu
„Všechno z Luhovaného Vincenta, co do něj patří, bylo uvolněné a osobní a mělo esprit lázeňského léta, v němž lze krom obvyklých líných slastí dělat také různé podrývavé intervence a podezřelé akce. Ta kombinace je krásná,“ pronesl před pár lety Petr Borkovec, z jehož tvorby se četlo i letos během nedělní luční hostiny u pramene Aloiska. Borkovec byl jedním z prvních autorů, které na rezidenční pobyt pozval Nadační fond Pramen Luhačovice, za nímž stojí ředitelka Luhovaného Vincenta Magdaléna Petráková. Ona a lidi z jejího týmu mají zkušenosti z různých akcí nadregionálního významu jako Divadelní flora Olomouc nebo Přehlídka filmové animace a současného umění, angažují se i v dalších krajových spolcích a znají úskalí spojené s řešením finančního zázemí kulturních eventů: „Doposud pro nás bylo docela pohodlné sázet na veřejné zdroje - příjmy z grantů. To je ale stále nevyzpytatelnější, navíc covid s městskými i krajskými rozpočty na dotace ještě pěkně zamává. Myslíme si, že je velká budoucnost ve filantropii, soukromém dárcovství. Obecně s tím v kultuře neumíme zacházet. Jsme opatrní říct si o podporu, přitom je to naprosto legitimní,“ prohlásila Petráková v jednom z nedávných rozhovorů. A pokud se jí daří nacházet a vybírat prostředky na tak netradiční program, budí to velkou naději obecně. Protože když přesvědčíte lidi mimo kulturní nebo akademickou sféru, že je zcela normální, nebo dokonce obohacující sledovat taneční performanci s kufry uprostřed kolonády (tYhle) nebo suitu pro osm postav, rotoped a bagr (Petr Zet), že takové extravagance nejsou odtržené od života, nemůžete získat víc.
Na jednom ze stolů v Bistru na peróně byly nachystány tři frťany třech různých barev, nad nimi seděla pohříchu nesourodá trojice. Hřmotný stařec ve slunečních brýlích, čtyřicetikilová houžev se stále rozesmátým, bezzubým výrazem a upravený padesátník s jižanskými předky, ledvinkou a bílým trikotem s límečkem. „Zeptej se mě, jak se mám,“ řekl. „Jak se máš?“ opáčil jsem se familiárně. „Okouzlujúce!“ nahlas polknul zjevně nadšený z jazykového patvaru. „Vždycky musíš říct, že se máš dobře. I když se máš na piču. To je důležité.“ Budu si to pamatovat.
Luhovaný Vincent
24.–27. 6. 2021 Luhačovice
foto © Vít Řezáč
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.