Kde má svého messengera Johnny Marr?

První sólové album někdejšího kytaristy The Smiths, po třiceti letech na scéně. Dlouho očekávaná kolekce dává jasně zapomenout na jakékoli myšlenky ohledně návratu The Smiths, jak Marr, tak i Morrissey je ostatně pravidelně smetou ze stolu a zbylých dvou se nikdo na nic neptá. The Messenger je jasným důkazem Marrova talentu, to, čím pomohl na albech The The, Electronic nebo v poslední době Modest Mouse či The Cribs konečně využívá k vlastnímu prospěchu. Jasný autorský rukopis, přehledně vystavěné písničky s hitovými ambicemi a anglická atmosféra. Jak napsat jednoduše vypadající, samozřejmou a chytlavou písničku v deseti minutách by mohl vyučovat. Ozvěny Smiths jsou pochopitelně cítit, stejně jako možná trochu překvapivá příbuznost s jiným ostrovním bardem, Paulem Wellerem.

Úvodní The Right Thing Right, pak European Me, Lockdown nebo Sun & Moon – kytarové vypalovačky v rychlém tempu s jasně zapamatovatelnými refrény, které jsou Marrovým trademarkem. V nich ještě není tak zřejmé, co se dostává na povrch v pomalejších skladbách, dojem, který s každým dalším poslechem narůstá – Johnny Marr není zpěvák. Jeho civilní a střídmý projev sice neurazí, ale bohužel výtečné skladby nedostává na úroveň, jakou by si zasloužily. Johnny Marr zůstává Johnnym Marrem; Morrissey, Bernard Sumner (Electronic) nebo Matt Johnson (The The) se z něj nestali. Právě pro tyhle tři napsal své nejlepší melodie a oni je dokázali skvěle interpretovat. Tohle ale v případě jeho prvního sólového alba postrádáme. The Messenger zůstává skvělým albem kytaristy, který umí napsat vynikající písničky, jenže mu znatelně chybí zpěvák.