Kick 'em in the teeth! (Brutal Assault 2024)

Pekelná krasojízda se chýlí ke konci, a přestože ani jeden letos neviděl zakončovací blackmetalový koncert, oproti dnům minulým se oba reportéři nahnali do areálu nezvykle brzo, aby se shodli na podivném vystoupení a zahlasovali si, která coververze klasiky makala víc. Jestli od hajzlů z Velkého Jablka, nebo kanadských divočáků. Došlo i na speciální sety, nejpodivnější booking v historii festivalu a Apaččin odkaz. Směle do finále!

WAGHiSS: Už od první návštěvy pevnosti v ten tragický rok se o mě stará banda bíloveckých brutalistů, v čele je táta Bota, nejhlasitější bubeník široko daleko. Prakticky rozbíjíme stanoviště vedle hospůdky na letišti, odkud vede zkratka do areálu přes tankodrom. Hospodský Peťa je řízek, každoročně si ze mě dělá prdel, že jako jediný ze smečky nechlastám, a dělá to s takovou grácií a šmrncem, že se namísto urážení dusím smíchy. Největší výzvou je smečku donutit zvednout se od pivní zábavy a dokopat ji do areálu dřív než po obědě. Jasně, ani já letos nedržím své brutální tempo přebíhaček ze stage ke stagi, tohle umí jenom Ondra Helar a ještě u toho vypadá vždycky svěže, navzdory tvrzení, že je úplně v hajzlu. Ale další úvodní set si ujít nenechám, navíc když navzdory pravidlu, že festival otevírá zábavovka, do spalujícího vedra hrajou atlantští Cloak a vlivy blacku i gothicy míchají hezky ve středním tempu. Loňský argument houslema, proč vidět The Callous Daoboys, letos variuju, tentokrát že se chystá NYHC s banjem. A zafunguje to.

ABBÉ: Olympijská pochodeň s výzvou, kdo další na pódiu bude apelovat na solidaritu a vytáhne větší ptákovinu, přes noc změnila majitele. Od řeckého dudáka Kostantise Pistiolise z Villagers of Ioannina City doputovala k vylepanému banjistovi z New Yorku Julianu Cashwanu Prattovi. Jeho Show Me the Body na mě už při rešeršování letošních novinek působili jako kapela, co by se mi měla líbit. Chuligán řeže do nástroje, o kterém se v muzikantské obci tradují spousty ošklivých vtipů a vypráví o čtvrti, ve které developeři vybíjejí život. Nerad to přiznávám, pravděpodobně na tuhle show zapomenu, ale na jeho podání neoficiální hymny Lower East Side, Sabotage od Beastie Boys, určitě ne. Dneska se bez kafe určitě obejdu, tím spíš ze Starbucksu.

fotogalerii z posledního dne najdete tady

WAGHiSS: Nejenže bych tě v areálu nečekal tak brzo, ale Show Me the Body jsou asi ta poslední kapela, co by tě mohla zajímat. Děláš mi radost. Show Me the Body byli můj nejzajímavější objev hned po vydání Camp Orchestra a nemohl jsem se jejich koncertu dočkat. Stálo to několik zrušených klubovek, než konečně dorazili sem, a nemohl jsem se víc nabažit. Dneska jsou u nás pojem spíš pro mladý, co nakoukávají youtube živáky od hate5six, stejně mi ale přijde tvrdý jak svině zahrát uštěkanou Trash z mixtape Corpus I, když se vedle chystají brutální deathmetly Cytotoxin. Julian se spíš krotí, jsme daleko, jakmile ale dojde na mlátičku pro všechny rasisty We Came to Play, je zle. Obavy z plánovaného rozhovoru s kapelou později se zase násobí, možná nebyl nejlepší nápad si přivstat, možná jsem si to kvarteto měl dát dvojité...

DILEMATA

ABBÉ: Kapku kofeinu by možná užili Cancer Bats, ale nejsem si tím jistý. Šílený pouliční kazatel a předtanečník Liam Cormier po šestnáctihodinovém přesunu z Kanady a třicetiminutovém setu zahlásil, že je pak najdeme u kafe, až se trochu proberou. Usoudil tak podle početného hejna supů kroužícího pod pódiem? Dělal si z nás prdel? Kdo a odkud vyliskal Mariin objektiv? Proč Cancer Bats coverují Show Me the Body a hrají zase Sabotage? Na to sere pes. Tolik dětinské radosti ze života a pohybové energie tu tak časně a v takové výhni nebývá.

WAGHiSS: Už během zvukovky Show Me the Body na sebe mávneme s Jayem Schwarzerem, zboku pódia vykukuje i Liam a nový kytarista Jackie. Nehnu se z první řady a nedočkavě sleduju, jak se Cancer Bats chystají na svůj Brutalový debut, každou chvilku po mě hodí očkem a úsměvem a rozbrečí mě dojetím, ještě než zazní první nota. Viděl jsem jejich koncert nepočítaně krát a furt to kurevsky maká. Brutální, zpocený, zábavný, zběsilý. Tentokrát bubnuje Allan jako záskok, ale ultimátní pecky s tou správnou směsí punku, metalu a hardcore zatloukaj a pulzujou šťavnatostí. Neumím si představit, že tohle někoho neba, protože Cancer Bats jsou naživo tak strašně PO-PI-ČI, jak to nikdo neumí. Samozřejmě, že si zaslouží bochté od Jany z Kafe K4fka, basák Jaye – sexiest Canadian of the decade – je tak namlsaný, že musí tenhle požitek rozchodit.

Sdílená radost se násobí, když nervozitu z rozhovoru s Julianem z Show Me the Body rozbije jejich obrovský tour manager při sdílené kuřbě modrých American Spiritek. V zákulisí si vyslechnu několik krásných vět, než do Pressu dorazí Liam, a z plánovaného interview je nakonec kamarádský pokec, příslib kafe a skejtovačky doma v Kanadě a připomenutí, že mi i po deseti letech furt dluží kérku. Pobaví mě, když přizná, že v Čechách ještě nehráli dost a slibuje, že příští turné musí zavítat do brněnského Kabinetu Múz. Ideálně s Converge a Toxic Holocaust. Už aby to bylo! Utíká mi jeden koncert za druhým a stejně bych neměnil za jedinou minutu, co mě nabíjí příjemnou energií jako nikdo jiný.

ABBÉ: Kvůli pražícímu slunci se dav na setu Persefone ze začátku drží při zdi. Po pár úvodních taktech ale počáteční odměřenost rychle ochabne, třebaže na Iberském poloostrově je vytrvalé šimrání strun třetí nejdůležitější náboženství po kostele a fotbale. Tady se tančilo, zplna hrdla zpívalo a hýřilo milými slovy, jako by snad ani nešlo o progresivní death metal. Podle fotografky Marie byl z instrumentálněji laděných gigů víc v pohodě už jenom ultrapomalý nízkoprahový mosh Mašinka a objímací zeď něhy na Pliniho.

Končící program mi předkládá jedno dilema za druhým. Čeho uvidím víc? Primordial, nebo Julia Christmas? Stojí mi za to jít na New Model Army a jet až autobusem ve čtyři ráno? Nakonec realisticky usoudím následující. Zaprvé, že postpunk si vychutnám víc svěží, tedy podzim na smíchovských jatkách, a za druhé, že když jsem zazdil Ginu Gleason i Emmu Ruth Rundle, Julii Christmas zazdít nesmím. Primordial přesto opouštím s největším sebezapřením, nemůžu se nabažit ponurých irských báchorek o hrobech, které nikdy nejsou dost hluboké, a zpěvného skřehotání padlých andělů. Ale nelituju. Riffy strohé, masivní a vysoké jak tamní hradby a animální, pečlivě načasovaný jekot dámy s diodami bylo to poslední, co mi chybělo k naprosté spokojenosti.

DÁREČKY Z MULTIVERZA

WAGHiSS: Brutal Assault nejenže je každoročně natřískaný k prasknutí jistotama a podivnostma, ale zároveň každý ročník zprostředkuje nejeden naprosto unikátní zážitek. Pamatuju si to jako ze včera, když na mě v autě cestou z koncertu Illegal Illusion poprvé zařvala Julie Christmas hned zkraje otvíráku Silverback z druhé desky Made Out of Babies, už tehdy neexistujících. Během mé první návštěvy festivalu se Ben Weinman (The Dillinger Escape Plan) přiznal, že jeho kapela by nevznikla nebýt Candiria. Přesně tohle budu psát dva dny po festivalu Johnu LaMacchiovi, když mi tzv. slajdne do DM’s.

Obr ovázaný ukrajinskými barvami Johannes Persson (Cult of Luna) bojuje s aparátem, naštěstí na Obscure stage nabíhá technik Jirka (v civilu orlovský rodák, hlas Sheeva Yoga a basák-zakladatel Miss Marple) a zachraňuje průser, za bicíma sedí ultimátní mrdač Chris Enriquez a v rytmice mu pomáhá Andy Schneider, všechno to podmazává klávesama a krabičkama Tom Tierney. V podcastu MovieZone Live by Cival řekl „kurevsky napěchovaná sestava“, tahle nemá obdoby. Je jasné, že se schyluje k něčemu obrovskému. Jakmile ale Julie řekne “Every time I think of pushing you down the stairs, I lick my lips“, je zle. Začnu lapat po dechu, rozklepou se mi nohy, přes slzy nevidím. Tep rozjel breakbeat, umírám? Tak tak jsem neomdlel. Naštěstí. Začít koncert nejpomalejší Bones in the Water z jediné desky Battle of Mice je smrtící tah, hledám Botu a chci být zadupán pod zem vedle něj.

Nejbrutálnější moment celého festivalu následuje zdrcující, nádherný i bolestivý set zkrácený o jednu skladbu kvůli zlobícímu aparátu. Ani vteřina ticha, nepadá řetěz, Jirka se vrací, v každé ruce zesilovač, aby vrátil rituál zpátky na koleje. Julie se mazlí s chundelatým mikrofonem nad pódiem jako kočička, dusí se a dáví, škrtí světýlkama z kostýmu a když se naše pohledy v jednu chvíli střetnou s královnou čarodějek, trvá to dobrou věčnost, než strachy mrknu. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle zažiju, a teď se z magického koncertu, na jehož konci mě přijde obejmout do první řady, budu dlouho vzpamatovávat.

DOBŘE MÍŘENOU

Na samotný závěr si Brutal Assault schoval ještě jednu specialitku, dokonce exkluzivní. Viktor Palák remcal a frflal, když The Dillinger Escape Plan oznámili konec na vrcholu sil, a to už je jářku sedm let. Comeback nikdo nepotřeboval, mysleli jsme si. Až doteď. Je potřeba oslavit debut, a to i s původním hlasem kapely. Zatímco blackoví vládci Emperor předvádějí, jak se to má dělat, na pódiu se hemží děti kytaristy Bena i zpěváka Dimitriho, bubeník Billy se rozcvičuje tak, že nedá rukám pokoj, vedle mě stojí Mišo Jahoda a prozrazuje mi, jak to s koncem i návratem celé bylo, jaká vládla v kapele nálada a co mu napráskal basák Liam Wilson. Nečekaným zkompletováním sestavy je kytarista James Love, postarší podivín, co za Bena odedře veškerou špinavou práci.

Odpočet končí, vzduch štípe, na chvilku navěky. Tohle není nostalgie, ale vyzrálá smršť, co dostála záměru – oslavit album, kterým to VŠECHNO začalo. Dojde i na Mullet Burden, Ben nabíhá do první řady a spadne na sekuriťáka, naštěstí ho vzkřísí a všichni odejdou po svých, než si opakovaným seskokem z aparatury zlikviduje kolena. Jsem dalek porovnávání, ale strašně by mě zajímalo multiverzum, kde TDEP kontinuálně fungujou s frontmanem Dimitrim Minakakisem. Tenhle obrovskej chlap není bestie ani hezounek jako Greg Puciato, ale strašně mě jeho chlapská civilnost baví. A když drží nad hlavou dvoumetrovou louči a plive plameny do kamer po stranách pódia při závěrečné 43 % Burnt (jak jinak), působí to majestátněji než kdy dřív. Nechci se těšit ani doufat, co bude dál, i kdyby tohle bylo ještě jednou naposledy, bylo nám ctí.

Je načase s letošním ročníkem skoncovat. Nejnesmyslnější booking v historii festivalu jsou New Model Army, nejlepší KA-PE-LA na světě, britští elegáni, co hrajou nejkrásnější písničky do prořídlého davu, zatímco na hlavní scéně burcujou Behemoth. Pánové mají odžito, ve tváři vepsáno několik životů, a přestože stihli za čtyřicet let složit nejsilnější refrény ze všech, každá další deska je totální krása. Jakmile dojde na refrén First Summer After, rozhlížím se naivně v slzách kolem, kde jsi. Proč tě neobjímám, zatímco zpívám společně, proč se zas a znovu nezamilováváš do Sullyho charismatu a sexy britský angličtiny? Proč tyhle řádky nepíšeš místo mě, nejlíp na světě, civilně, nadšeně, nakažlivě... V jednu chvíli se podívám k černému nebi a pošlu ti jedno mňouknutí s výdechem cigaretového dýmu. Ale stejně bys’ jim nikdy neodpustila, že nezahráli The Ballad of Bodmin Pill, přestože bych udělal výjimku a vyřval si přídavek. Sully dá jednou dobře mířenou pěstí KO mikrofonu, přijde mi do první řady ukázat palec a je po všem. Nejradši bych obšlehnul jakýkoliv tvůj text, díky kterému jsem se stal fanouškem New Model Army dřív, než jsem slyšel jedinou hymnu. Bolí to a chybíš nám, Apačko. Budu šířit nákazu, jak nejlíp umím, každou další sezonu, dokud nespadnu do propasti.

ABBÉ: I tento ročník byl náročný a měl velmi málo slabin. V souvislosti s ním chci už jen vyzdvihnout pár zdánlivých samozřejmostí. Cením cisterny s pitnou vodou zdarma a podstatně pestřejší výběr nealka v press centru. Děkuju Marii, naší fotografce a nováčkovi na festivalu, za další oči, uši, kamarády na správných místech a podněty, které nás pro dobro věci vyvedly ze zajetých kolejí. A samozřejmě tobě, že jsi vzal všechny dlouhé noční šichty. A slibuju, že prohlídka města za rok bude.