Kittchenův první kontakt

Když se před pěti lety začala plížit stínem hudební scény postava v podivné masce kuchaře, její nositel asi nečekal, jak silná zář reflektorů ho postupně začne zalévat. Ale zvýšená pozornost okolí jako by vyvolala obrácenou reakci. Sarkastický, osamělý, tvrdý i citlivý Kittchen se postupně pohroužil do sebe, jako by o své nitro neměl strach. Jako by ho černá maska chránila před světem plným záření po atomové pumě.

Z hrnců v Kittchenově kuchyni skladby postupně přetékaly, až opět přizval Tomáše Neuwertha, jehož podíl na Kontaktu je více než výrazný. Společně smíchali mnohem dravější zvuk, než jaký kuchtík klohnil - poprvé tak přichází brunátné zkreslení a valivost, byť často vykoukne i kytara rozbroušená předchozím Rádiem.

K němu, a konec konců i k prvnímu Menu, se Kittchen místy vrací, hudebně je ale cítit koncepční odklon od experimentální povahy, kterou se na Rádiu snažil přikořenit. Kontakt sází víc na komplexnost písně. Hudba zní lidštěji, ale zároveň je svázanější, jako by od reflexí okolního světa přestoupil k niternosti. Přestože za to právem sklízí chválu, přichází tím i o část kouzla nevyzpytatelnosti a hlavně přenositelnosti pocitů a emocionální neidentifikovatelnosti.

Masivní zvuk je ambivalentním faktorem, který podporuje emoční sílu textů, a zároveň oponuje jejich křehkosti. Není to deska plná nahořklé sebeironie, ale otevřeného srdce, je plná strachu, i sebevědomí. Citový rozkol, mezi jehož póly panuje vratké příměří. Napjaté atmosféře dominuje podivně tíživý klid, Kittchen umí být jak raněný jelen, tak krutý střelec. Jeho humor chladne s každým pohledem na svou vlastní intimitu, Kontakt je i varováním před sebou samým.

Textově se postupně posouvá kupředu. Už Rádio znamenalo výrazný progres, ale Kontakt stojí na pomezí mezi absurditou (ne)všedních pocitů a snovostí. Kittchen nezůstává u syrových sdělení, ale učí se je přenášet a abstrahovat. Právě proto je Kontakt bolestnější než dříve, byť vysněná přítomnost kohokoli jiného vyznívá radostněji. Pobyt v pustinách vás změní, i když Kittchen už nebojuje o přežití, tím, že dávno opustil ochranný val, je vystaven sám sobě. Kontakt je hlubokou introspekcí.

Zpívaná slova kombinuje s nekonečným monologem, nejednou poukazuje na svou preexistenci. Jednotícím motivem je něco, co jsme si navykli bagatelizovat, zpochybnit sémiotikou, existencialismem a neodarwinismem. Láska. A Kittchen se jí oddává se sebezničující touhou a nechává se jí zcela prorůst. Opět boduje přímočarostí a prostotou s vědomím, že v pusté banalitě se dá nejsnadněji zabloudit.

Kittchen na svou zásadní a přelomovou desku pořád ještě čeká, ale třetí album je neuvěřitelně upřímnou sondou bez pokrytectví a póz. Je silné a neoblomné jako naše vlastní nitro, při jehož poslechu zbývá jen zavřít oči… a pak se nadechnout tmy.