Lukáš Grygar | Články / Recenze | 17.02.2015
Mezery mají mizernou pověst. Neprávem! Do mezer se lze ukrýt, v mezerách lze nacházet rozkoš, díky mezerám získáváme odstup a hlavně – mezery poskytují prostor. Čím ho už léta vyplňují Kyklos Galaktikos, to se zatím vědělo jen v úzkém kulturním kruhu. Spíše divadelní a taneční uskupení samozřejmě pracovalo s hudbou, ale do Osy dobra (a vlastně ještě chvíli po ní) nebylo zřejmé, že se hudba protlačí na v tuhle chvíli první místo.
Osa byl spontánní debut, zavěšený na internet, a kámen do rybníku tuzemského rapu. Když si příměr podržíme, nová deska je kometa a rovnou do moře hudby obecně. Rozsvítila se pod rozlišovací schopností místních teleskopů a praštila o hladinu způsobem, před kterým nepomáhá přivřít oči. Vyhynutí je nevyhnutelné.
Oheň ve vodě/ vzduch v zemi/ voda ve vzduchu a země v moři
Apokalypsu ale telegrafuje už intro, kde „za oponou čeká černá díra“, a když jde opona nahoru, vylije se na vás muzika, která s každým dalším střihem člověka nachytá a sebe nachytat nenechá. Suverénní rap zapadá do hudby nezdržující se s pochybnostmi, jak se k sobě budou mít abstrakce a slova tak konkrétní, že to člověka (nikoli interpreta) skoro vykopne z flow.
Některé momenty startují na doslech WWW, ale naberou zcela svébytnou trajektorii, dovádějící je mnohem dál, než se tu kdy žánr odvážil. Slogany jsou střídány křesáním silných obrazů, strohé smyčky melodickými nápady, zpívá se i nechává vyprávět děti. Když tenhle přístup udržíte na ploše bezmála dvanáctiminutové skladby, jste technicky vzato bozi.
A tihle operují nad světem, ve kterém převažuje digitální rozměr, ale jejich „každej večer se to smazalo/ každý ráno se to nahrálo“ můžete uplatnit nejenom na flashdisk nebo cloudové úložiště, ale třeba na kocovinu.
Vystřízlivění vlastně čeká i ty, kdo znají Kyklos z festivalů: zatímco naživo vás beaty drtí a nedovolí odejít bez tance, deska je překvapivě ztišená, respektive umí až nečekaně dobře šumět a mlčet. Skladby jako Plná Praha jsou vrcholem osekávání hudebního nápadu na podstatu, a když nastoupí závěrečné Zrcadlo, kde se po většinu délky sbírají mraky modemového skřípání a dalších zvukomalebných ruchů, není to manýra, ani potřeba svého posluchače vykolejit.
Nejenom tehdy se člověku vybaví Shaking the Habitual od The Knife, kteří s technem provedli něco podobně svojského jako Kyklos Galaktikos s rapem, potažmo hip hopem. Oproti švédským sourozencům nejsou političtí: v textech najdete přesně to, co si s jednotlivými obraty vaše hlava asociuje. Do poetiky křesané různými rolemi i výrazovými polohami se vleze leccos, podobně jako do kabely kontrolované ve Válečném zpěvu II pyrotechnikem Kamilem.
Bizarním momentkám se lze smát, ale nelze se jim vysmát – na to jsou po okolí roztroušené melodické linky až podezřele často tklivé a zadumané. A opět, říkají tím kontrastem něco konkrétního? Ne, říkají tím něco kontrastního, a zůstává na vás, jak s tím, co slyšíte, naložíte dál.
Přitom nejde o vyloženě náročný poslech. Ať už rapuje kdokoli (nebo vás zrovna něčí dítě poučuje o smrti), je to na první dobrou zábavné a na druhou ať se dějí všechny výše jmenované věci. Hluché místo na desce nenajdete, hutná na každém rohu. Ani sebevětší nonsens nebo jazykový veletoč nepřeruší nit, tušenou v jednotlivých skladbách pocitově a především spolehlivě. Kyklos Galaktikos sedlají náhodu, ale její otěže drží v rukou stejně suverénně jako směr jízdy. A ten tu není přikázaný žánry, pouze talentem.
Mezera, kterou pro sebe ulovili, i díky tomu přerostla okolí, které ji obklopuje.
Kyklos Galaktikos – Mezi lovci mezer (Polí5, 2015)
www.kyklosgalaktikos.cz
Nejbližší koncerty:
19. 2. Praha – Podnik (křest alba)
24. 2. Brno – Kabinet Múz
13. 3. Hradec Králové – Menu
14. 3. Jihlava – Soul
18. 3. Bratislava – A4
19. 3. Košice – Tabačka
20. 3. Trenčín – Lúč
21. 3. Zvolen – Fink Bar
25. 3.Plzeň – Anděl Café
Text vyšel v magazínu Full Moon #46.
foto © Andrea Petrovičová
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).