Medvědovo psychrockové okénko VI: Anton Karas – The Third Man

Autor brakové literatury Holly Martins příjíždí do poválečné Vídně, kde se chystá vzít pracovní nabídku dávného přítele Harryho Limea. Hned po příjezdu do šedivého a rozlámaného města ale zjišťuje, že Lime je mrtvý. Místo rychlého odjezdu se rozhodne prošetřit poněkud mysteriózní okolnosti jeho smrti.

Tolik k zápletce snímku Třetí muž (The Third Man, 1949) režiséra Carola Reeda, filmu, který ještě před tím, než potvrdí pověst působivého noir, zaujme netradičním a obskurním hudebním doprovodem, provázejícím snímek od prvního záběru. Produkce původně zamýšlela použít hlasitý symfonický waltz, aby umocnila vídeňskou atmosféru. Vše se ale změnilo, když Reed v jednom z lokálních vinných barů narazil na hráče na citeru, Antona Karase (hudebníka s maďarsko-českými předky). Reeda v Karasově hře zaujala netradiční melancholická nálada s prvky havajské hudby a bluegrassu s občasnými valčíkovými rytmy. Rázem bylo rozhodnuto.

Reed najal Karase za tehdy nadstandardní plat třicet liber týdně (a dvacet liber kapesné) a na šest týdnů (některé zdroje hovoří o dvanácti) ho poslal do Londýna, kde Karas skládal při sledování nesestříhané verze filmu. Hudbu ale nikdy předtím nekomponoval, byl samouk. První citeru našel ve dvanácti letech na babiččině půdě a od patnácti bral večerní hudební lekce. V devatenácti pak nastoupil na hudební fakultu vídeňské univerzity, ale záhy ztratil místo dělníka v automobilce a na studium si přivydělával jako hráč na citeru po vídeňských barech.

Karas v Londýně tesknil, sám o sobě prohlašoval, že není turistický typ, a tak jen zapáleně pracoval, psal a jamoval k průběžně upravovanému filmu i 14 hodin denně. Reed požadoval perfektní výsledek a Karase uvolnil k návštěvě rodiny jen jednou v průběhu celé zakázky. Karas nakonec vytvořil kompozici zcela vlastní svému stylu, jedinou odchylkou byla dramatičnost, kterou barovým klasikám dodal. Ovšem nikoliv dramatičnost plošná a setrvalá (u Karase je to spíše záležitost rytmu než kompozice), což filmu v mnohých momentech dodává až mírně halucinogenní a vždy trochu nepatřičnou atmosféru.

Po premiéře nechala rakouská kritika na filmu jedinou nitku suchou – Karasovu hudbu. Stal se lokálním hrdinou a brzy se proslavil celosvětově. Decca Record vydalo singl se skladbou The Third Man Theme, prodalo se ho 300 000 kusů jen v Anglii a několik týdnu se držel i v hitparádě amerického singlového žebříčku Billboard. Diváky do kin táhla do značné míry právě Karasova hudba, na kterou lákal např. americký trailer.

Karas se poté vydal na několik světových turné, které ale odjel se silným sebezapřením, pobyt daleko od Vídně nenáviděl. Přesto například třikrát odjel tour po Japonsku, jednou dokonce na žádost císaře Hirohita. Ve Vídni si otevřel svůj vlastní vinný bar, který se brzy stal oblíbeným místem místních i hollywoodských celebrit, hojně navštěvujících Karasova večerní vystoupení. V roce 1966 odešel do důchodu, kromě cestování mu nevoněla ani sláva.

Oficiální soundtrack ke Třetímu muži v celé své kráse nikdy nevyšel (kromě několika zmršených verzí doplněných o dobové šlágry nebo jednu verzi, kterou nenahrál Karas, ale Gertrud Huberová). Na internetu lze snadno sehnat sestřihanou verzi přímo z filmu. Má až nebývalou atmosféru, většina zásadních dialogů je na místě (otázkou je, zdali se jednalo o záměr), chvíle, kdy se hudba prolíná s německými dialogy a německou modlitbou při pohřbu, jsou ty nejúčinnější. Přesto je to posluchačsky malinko nevděčná a dlouhá záležitost, místy vzbuzuje dojem, že už by snad dávalo větší smysl podívat se znovu na film. Ostatně díky salvě replik z filmu se při poslechu soundtracku nedá číst, psát ani pracovat.
Šetřit se může posluchač nejlépe jen opakovaným poslechem The Third Man Theme. Ostatně, jak pravil uživatel youtube WuffWuffOhFlashy (a ocenilo ho 52 palců nahoru): „Tahle skladba má víc atmosféry než amazonský deštný prales.“ Lepším doporučením jsem dnešní text snad ani nemohl uzavřít.