Alžběta Sadílková | Články / Reporty | 15.10.2024
„Dva lidi s hodně ponurým náhledem na svět a existenci,“ shrnuje Chip King podstatu uskupení. To je všechno. Popisovat The Body pomocí slov je náročná, a nakonec asi zbytečná disciplína. Rozptyl je moc široký, hranice rozostřené. Původně metalové duo se už od začátku vymykalo pravidlům. Ne s nějakým dětským vzdorem, ale se zarputilou touhou reflektovat skutečnost nehledě na to, jaké cesty se nabízejí. Skutečnost, o které mluvíme, je nehezká, tíživá, není divu, že se pod rukama The Body metal v různých intenzitách kroutí do industrialu, experimentální elektroniky, postrocku, techna i čistého noiseu. S průběhem let a množstvím hudebních spoluprací formace přehodnocuje i vlastní ověřené postupy – stavebním materiálem se stávají elektronické plochy, mezitím co kytara a bicí přebírají jejich původní místo na špičce zvukové pyramidy.
Tímto směrem se ubírají hlavně na kultovních nahrávkách Christs, Redeemers (2013) a No One Deserves Happiness (2016), na letošní Orchads of a Futile Heaven je způsob vyjádření posunut ještě trochu jinam. Spolupráce s Dis Fig přináší rozšíření už tak bohatého postapokalyptického zvuku o nové vrstvy a změny jsou znát i v práci s textem, který si sice zachovává minimalistickou formu, je ale o poznání lyričtější a osobnější. Na první pohled křehčí, ve skutečnosti vůbec.
fotogalerii z koncertu listujte tady
Naživo se dojem, že by berlínská producentka a performerka mohla být pouze éterickým prvkem na hromadě agresivního hluku, rychle vytrácí. V dekonstrukci hranic si Felicia Chen nelibuje o nic míň než Chip King a Lee Buford, fascinace extrémními zvuky je oboustranná. V temné mlze vedra v Ankali dochází k řezavému, ničivému rozkladu. Zvuk se plíží brnící podlahou, tříští se v rozích místnosti, ohýbá se, třese se naštváním, bobtnající frustrace dál prostupuje vzduchem, zdmi, lidmi. Ale není nepříjemná. Vyvěrá z hloubky ničím nezkrášlených dojmů ze světa a je tolik úlevné si ty dojmy připustit.
Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek. Slévající se rozbité linky Lost Dog & GBClifford, které v určitých chvílích přecházejí do zvuku připomínajícího orchestr, jenž se marně pokouší naladit, se společně s živelností modulovaného screama Gertie Adelaido stávají, navzdory možné žánrové monotónnosti, fungujícím supportem.
Dunění mocných rytmů bicích, pulzující vrstvy elektroniky, pomačkaný vokál, křik, sténání. A najednou ticho. Do sálajícího tepla klubu se vkrádá ostrý závan zimy z venku, světla se rozsvěcí, mlha se rozplývá.
The Body & Dis Fig (us,de) + Gertie Adelaido + LostDog & GbClifford
13. 10. 2024 Ankali, Praha
foto © Lucia Banáková Ankali, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.