Adam Hencze | Články / Recenze | 04.11.2012
Pro rozrůstající se fanouškovskou základnu skupiny Zrní je letošní podzim vlhkou houbařskou sezonou. Hluboký les obývaný mravenci. Skákal pes. Uzrálé vinné hrozny z uhelného Kladna. Znám jen málo desek, u kterých je každý kousek speciální, každá píseň má své místo a osobitý význam v širším kontextu díla. Předchozí Hrdina počítačový hry jde do světa byl koncepcí okraden o poetiku, která s novým albem nově dýchá, a po podezřelém přehlížení osobitého sdružení autorských osobností, který Zrní bezesporu jsou, se jim teď dostává publicity hodné kvality jejich tvorby. Konečně.
Kapela se vypracovala a dlouho po nalezení svého zvuku na přelomovém albu Voní se dostává do povědomí většího množství posluchačů. Těm se s každou deskou přibližuje a s tou poslední zatím nejvíc. Zároveň je z výsledného díla čitelná pohoda, se kterou členové ke svým talentům přistoupili. To musel cítit i producent Ondřej Ježek, který z materiálu dokázal vyždímat maximum. Uhnětl desetidílný celek, který se příjemně poslouchá a díky složení a chytlavým textům z mysli jen tak nevypadne. S citem využívá hudební gradace, přehledně si radí se zvládnutými jónsiovskými popěvky, ladí přívětivě teplý zvuk a komponuje nejzajímavější nápady české hudební scény uplynulého roku.
Původní alternativní cítění se na Soundtracku rozrůstá do popovějších aranžmá, ve kterých se ovšem kapela orientuje se stejnou elegancí. Svěžím způsobem spojuje funkční části předchozích alb, nástroje, příjemnou barvu zpěvákova hlasu, texty s přesahem, zemitou vůni lidovosti, vše kombinuje v atmosféře podzimní chalupy v horách s návaly kreativity a přístupem pěti ne muzikantů, nýbrž kamarádů, co si přišli zajamovat a složit nové kompozice. U Hýkala jsou siluety hudebníků patrné, Ondřej zápasí v beatboxu s ostatními Honzy, kteří varují před lesním polykačem lidí a před rudým vřesem, hrají na housle, harmoniku. Akcent lidové hudby, podpořený skákavým psem, voní. Neobvykle postavená Rychta buší pěstí do dveří a působivými houslovými riffy s depresivním viděním světa je jednou z těch, které znějí nejlépe pod širým nebem na improvizovaném pódiu, hluboko v letní přírodě.
Skladba Pozitivní je Británií nasáknuta ze všech nejvíc, upoutá kytarovými přechody à la David Gilmour, v jehož šlépějích pokračuje – na outfit sere pes a finále graduje samo od sebe v duchu High Hopes, jako by ta píseň najednou ožila. Nezvyklá spojení a zvukové hrátky producenta ji zkrášlují a díky nim funguje jako předzávěrečný vrchol desky, která je bez konceptu velmi znovu-poslouchatelná. V Nízko letí ptáci se kapela začíná trochu vykrádat, ale jako pandán ke skvělému otvíráku Bojím (z „Hrdiny“) sloužit může. Noční jízda ukapává jazzovými tóny a je nejtemnější na albu. Tak kdo mě to válcuje?
Na opačném pólu stojí Ungerův poetický duet s Karolínou Kamberskou nazvaný Dva. Funguje pouze se španělkou a smyčcovým podmazem a po apokalyptickém úvodu přeci jen skrývá naději. Celá stopáž je vkusně poslepovaná, nálady se přelévají s každou další skleničkou, co do sebe muzikanti tam někde v horách naklopili. Temným laděním by zapadla zpátky do konceptu předchozího Hrdiny. Ale v tom je ta krása symboliky textů, které se dají přenášet z jednoho subjektu na druhý.
Nové album působí pozitivně, nikdo není pohřbíván a nad nikým se nepějí žalozpěvy. Soundtrack je hymnus, manifest poetiky, rukopis našeho dost možná nejoriginálnějšího bandu. Zrní, to jsou divoké břízy, co rostou, dospívají, zrají, kvetou. Coby předmět intimního hudebního chtíče nezklamou, po Hrdinovi přicházejí s ještě přitažlivějším nástupcem o koncích světa, o stárnutí, o depkách. Vlastnit tuhle placku je občanskou povinností, i přes ten mírně kýčovitý booklet. Protože den je krátký. A den je dlouhý.
Zrní – Soundtrack ke konci světa (Zrní, 2012)
www.zrni.cz
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.