◊►≈ na planetě strachu

Rok uplynul od vydání debutového alba Doom na kraji lesa a ne že by Piča z hoven přehnaně koncertovala, ale kdo chtěl, ten nejen slyšel, ale i viděl. A kdo viděl, ten odešel přesvědčen. Umělecké fakulty vysokých škol jsou od pradávna líhní originálních, specifických, až absurdních projektů, z nichž některé svou vitalitou překonají stigma školního souboru a stanou se z nich plnohodnotná okna do české kultury. Vysvětlete někomu, že Piča z hoven z brněnské FAVU VUT není tříakordový punk, ale minimalistická elektronická melancholie, opuštěný house bez domova, ozvěny synťáků z minulosti. Vysvětlete to všem.

Možná se seznámili na drogovém večírku nebo je začali pořádat až společně a potřebovali vhodný soundtrack. Hutné beaty písní Planety a Nepřemýšlej o tom dávají příležitost k devadesátkovému tanci, ale vlnit se dá na všechny. Jinak těžká post-moderna, synth-pop leda ve snu – doslova ve snu. Brány pekel duní temnou noisovou energií a za nimi v horoucích hlubinách čeká sám Nosferatu s 50 bpm beze slov. Doom ne náhodou na kraji lesa, temné tóny elektroniky ze dna osmdesátek se odráží od kmenů stromů a lesním porostem prostupuje monotónní ozvěna hlasu. Co píseň, to jiná skladba emocí, ale každá stejně geniální, slabá místa neexistují, proud melancholie plyne deskou a strhává větve úzkosti, bezstarostnosti a děsivé pragmatičnosti.

Projev mezi recitací a zpěvem působí naléhavě a zároveň nepřítomně, ve skladbě Paní s igelitkou promlouvá do duše a připomíná dvě morální ponaučení jak od Rychlých šípů, v Japonské zase otevírá duši a odhaluje obavy. Kdyby se udělovali Andělé za krátkometrážní texty, Piča nemá konkurenci. Ve dvaceti slovech je vměstnáno tolik lyriky, že by Baudelaire mohl závidět. Zpěvačka Eva svým depresivním projevem občas prokleté básníky připomene. Jasným příkladem je píseň s perverzně hitovým potenciálem – Děti. „Potomci lógru v hrnku, děti, co až vyrostou, přejedou srnku...“

Na vizuální stránce si skupina dává neméně záležet a ať už nám vulgárně punkový název přijde pro tento projekt vhodný nebo ne, jeho grafické ztvárnění do tří všeříkajících znaků říká pravdu o životě podobným způsobem jako číslo 42. Trademark ceněný miliony, ideální na trička a merch všeho druhu. Introvertní živé vystoupení pak doprovázejí projekce, kde problikávající středobod tvoří právě tato hříčka podložená DIY psychedelickými polaroidovými obrazy. Však ta výtvarná škola se někde projevit musí. A pětice umělců skloněných nad laptopy a klávesami občas vytáhne i kytaru, aby ukázala, že za vším tím elektronickým aranžmá skládají obyčejné, byť dokonalé písně.

Chtěl bych slyšet Kde domov můj zpívaný slovensky s industriálním doprovodem. Závidím Slovákům, že tuto šanci dostali. Lépe album skončit nemohlo. Tak nestrkej hlavu do igelitky!