Nejsem mladý a nejsem starý (TaxiWars)

„Tenhle song představuje budoucí směřování TaxiWars,“ tvrdil Tom Barman o písničce Soul Repair v listopadu roku 2016, kdy vyšlo jejich předchozí album Fever, ale není to tak docela pravda. Třetí nahrávka TaxiWars během pěti let a vedle toho očekávání fanoušků nového materiálu slavné belgické kapely dEUS, s níž si ponejvíce spojíme jméno frontmana obou souborů Toma Barmana, znamená jediné – TaxiWars jsou současnost, všechno ostatní odsouzeno k pouhému oprašování nebo odloženo, viz turné dEUS k výročí vydání jejich nejúspěšnější desky The Ideal Crash nebo odmlka projektu Magnus.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert TaxiWars probíhá do 2. listopadu 2019 zde

Belgická scéna k nám prosakuje pravidelným koncertováním tamních kapel, které se s každou další návštěvou dočkávají většího klubu. Balthazar, Warhaus, J. Bernardt čili skupiny a projekty kolem Maartena Devolderea a Jinteho Depreze, se dají vzpomenout i co se týče barového odéru jejich hudby, ovšem TaxiWars jsou prosti ostentativní ležérnosti a páskovství. Nejde jen o Barmanův zpěv, který je rafinovanější a pestřejší, ale o celkové jazzové založení. To umožňuje uvažovat jak o vlivu Serge Gainsbourga, tak o styčných plochách s aktuální nahrávkou Mikea Pattona a Jean-Clauda Vanniera. TaxiWars se však, navzdory baladám, vyhýbají šansonům ladným obloučkem a jazz-rock poháněný funkem i bluesem evokuje nejen meditativního Pharaoha Sanderse, ale i výbušného Charlese Minguse nebo takové Morphine.

Barmanův vokální projev má místy až kabaretní charakter, chvíli je vemlouvavý ďáblík, jindy vroucí milovník, gainsbourgovský vypravěč i takřka rapper, skladbu od skladby mění flow, frázuje ostře i mazlivě, všechno je přirozené, jako když utřete stůl. Barman se převaluje ve vlastních pocitech, je introspektivní, a zároveň kontaktní, tne do podstaty toho, čím žijeme, co je podstatné, jakým pocitům věnovat pozornost. Je přiměřeně filozofický i básnivý, metafory jsou nafouknuté jen tak, abychom je zachytili při tanci svéhlavém i trpce zadumaném.

Oproti předchozím deskám TaxiWars je Artificial Horizon lehčí, více se tančí, více se fouká kouře na parket, ubylo hřmotnosti, důrazu, aniž by kapela ztratila groovy. Barová hudba je klišé pouze tehdy, když ji přijímáte jako jednorozměrnou pohlednici, tady představuje místo pomalého prozření. Došel chlast nebo se pingl zapomněl vzadu v kuchyni, kde žoviálně obletuje unavenou blondýnu, prostě nikdo neobsluhuje a vzít si lahev sám je poněkud nevkusné a taky příliš namáhavé. Místo a čas k přemítání nad životem, nad vlastními pravdami a nad tím, že v některých chvílích se člověk cítí nejchytřejší na světě, že ví, jak všechno funguje. Teď a tady. Za hodinu to možná bude jinak, ale ten pocit už mu zůstane.

Věkový rozdíl mezi hudebníky TaxiWars činí víc než pětadvacet let a přispívá to k pozoruhodné hráčské chemii. Vedle Barmana je skladatelským mozkem saxofonista Robin Verheyen, jehož velkou předností je schopnost nevyčnívat, na téhle desce se upozaďuje snad ještě více než dříve. Totéž, tedy že jde o klíčové postavy belgické jazzové scény, které se zároveň prosadily v New Yorku, platí i o kontrabasistu Nicolasi Thysovi a bubeníkovi Antoinu Pierrovi. Složité rytmy a jejich ladné, přirozené interpretace, stejně jako melodie dělají z alba Artificial Horizon přitažlivou, téměř popovou záležitost. Nejsem mladý a nejsem starý, zpívá Barman jako by nic. Vyrovnanost vítěze? Nejstarší lež.