Nekončit tam, kde končí naše řeč (Osamělí běžci)

V českém literárním prostředí je termín Osamělí běžci povětšinou chápán jako synonymum pro generační skupinu tuzemských básníků a básnířek tvořících v 80. letech minulého století. Vznik uskupení zapříčinil literární vědec Petr A. Bílek, který těsně v polistopadových letech vydal publikaci nazvanou Generace osamělých běžců. Tento vzorek autorů se svou individualisticky svobodnou poetikou vymezoval vůči tehdejšímu literárnímu establishmentu. Málokterý český čtenář pak ale zřejmě tuší, že Osamělí běžci jsou rovněž jedna z přelomových básnických skupin vzniklá na Slovensku v roce 1963, jejímiž zakladateli jsou slovenští básníci Ivan Laučík, Peter Repka a Ivan Štrpka. Právě ze zásadních básní těchto autorů se skládá stejnojmenná antologie skupiny, která je vůbec poprvé zprostředkována českému čtenáři v překladu slovakisty Miroslava Zelinského.

Když na slovenskou literární scénu v 60. letech vpadli prostřednictvím pověstného manifestu Návrat anjelov (ihned zastaven dobovou cenzurou) tři mladí básníci, kteří byli krom poezie spojeni stejným datem narození 1944, nikdo nemohl předpokládat, že se zrodila jedna z nejdéle fungujících literárních skupin v Evropě. Osamělí běžci se společensky vymezovali vůči soudobé poetice - odmítali jakékoliv zasahování ideologie do literární tvorby a obecně protestovali proti tehdejšímu společenskému systému. V rámci své tvorby rovněž vyčnívali formálně díky tzv. konceptu otevřené básně, který doposud v literárních kruzích vzbuzuje rozpaky z přílišné recepční náročnosti a takřka nemožné interpretovatelnosti. Samotný pojem básně zde neasociuje žádnou uzavřenou strukturu, spíše „derridovsky“ provokuje svým nikdy neukončeným významotvorným procesem. Jak si ale v doslovu knihy všímá Zoltán Rédey, „koncepce otevřené básně, prosazované přímo členy skupiny, mají svou funkční a poměrně spolehlivě identifikovatelnou významovou i obrazně-sémiotickou osnovu.“

Na rovinu musím uvést, že tato organická soudržnost nebude z uvedeného výboru čtenáři příliš patrná, jelikož se jedná o velmi torzovitý výbor, který ale těžko můžeme vyčítat editorovi Ivanu Štrpkovi. Štrpka operoval s tímto minimálním prostorem vcelku zdařile a čtenáři nakonec předložil tři vyvážené autorské celky, z jejichž jednotlivých lyrických pasáží sálá obrovský básnický potenciál. Konkrétně v poetickém díle Petra Laučíka stojíme na samém prahu slyšitelnosti, přičemž zakoušíme vymezený prostor jeskyně, ve kterém soustředěně nasloucháme rozmluvě s tichem. Ve tvorbě Petera Repky můžeme nalézt hravý cyklus Abeceda, v němž je bravurně uplatňován aliterační princip, kdy verše každé jednotlivé básně vždy začínají na stejné písmeno. Dílo Ivana Štrpky k nám pak promlouvá skrze mnohovýznamový rozměr své individuální mytologie, která v pozdější fázi navazuje na Rilkeho Duinské elegie.

Co se týče celkového uspořádaní knihy, dokázal bych si proto představit daleko obsáhlejší a vrstevnatější seskupení textů. Je sice pravda, že v knize opravdu najdeme ty nejzásadnější básně daných autorů, na druhou stranu je v některých místech antologie cítit, že Štrpka musel při konečném výběru hodně škrtat. S přihlédnutím ke zmiňované intelektuální náročnosti básní a stmelující vývojové lince, která je u Osamělých běžců nezpochybnitelná, tak může na někoho tento celek působit dosti nesourodě a fragmentárně.

Je také otázkou, nakolik překlad do češtiny ubírá onu unikátní originálnost básně, která je dle mého názoru ve slovenském jazyce daleko zvučnější a jadrnější. Přál bych českému čtenáři, aby tato antologie byla jen počáteční branou ke vstupu do poetického světa Osamělých běžců, ústící do přímého kontaktu s básněmi v jejich původním znění. I přes citelnou ztrátu Ivana Laučíka patří tato skupina stále k nejprogresivnější větvi současné slovenské poezii, což dosvědčuje Štrpkova poslední sbírka Fragment (ritierskeho lesa), vydaná před necelým rokem.