Články / Recenze

No Cities to Love – jako poslouchat bestofku

No Cities to Love – jako poslouchat bestofku

Akana | Články / Recenze | 19.01.2015

Comebacky většinou vyhlížíme s větší či menší dávkou pochybností. Jsme rádi, že jsou naši oblíbenci (pokud jimi jsou) zpět, těšíme se, ale už předem to v nás hlodá. Bude návrat stát za to? Nepřinese víc nostalgie než čerstvých nápadů? Nebude nás nutit omílat na různé způsoby větu: „Povedl se jim, ale na staré fláky to nemá?“ Nebo je zaděláno na vyložený průšvih? Nevím proč, ale při ohlášení nové desky Sleater-Kinney mě nic z toho nenapadalo. Byl jsem v klidu. Nějak jsem si nedovedl představit, že by tahle trojka dnes už zralých, ale pořád ukrutně sexy čtyřicátnic vyrukovala po téměř desetileté pauze s něčím polovičatým, něčím, co by stoprocentně nestálo za vydání. Zklamání v takovém případě by asi o to víc bolelo, ale žádný strach: No Cities to Love je přesně tak skvělé, jak mnozí z nás čekali, ne-li lepší.

Z jakého bodu načala skupina novou kapitolu? Nápovědou může být jméno producenta Johna Goodmansona, který dohlížel na nejpovedenější nahrávky jejich klasické éry. A právě na průnik nespoutané energie a přirozené chytlavosti alb Call the Doctor, Dig Me Out, All Hands on the Bad One a One Beat novinka navazuje nejvíc. Spíš než na noiserockové orgie poslední – rovněž parádní – desky The Woods z roku 2004. I z téhle epizody ale Sleater-Kinney něco zůstalo za nehty. Zvuk No Cities to Love je vydatný, řízný a správně zahuštěný, v písničkách samotných je ovšem méně noiseové špíny a víc rock'n'rollu. Přímočarost a drsná energie i propracovanost a melodická přitažlivost jsou v nich v dokonalé rovnováze. Strhující drive pecek jako Price Tag nebo Surface Envy vyvažuje sofistikovanější hravost Fangless či Hey Darling, ve kterých dokonce kapela připomene dance-punkovou skotačivost Franz Ferdinand. Jenže tam, kde Skotové nasazují dandyovskou eleganci, Američanky si drží syrovost a punkrockový nápřah.

A pak jsou tady refrény! Price Tag, No Cities to Love, A New Wave, Bury Our Friends, Hey Darling... Nenásilně, a přece zatraceně účinně nastražené háčky, do nichž je radost se zakousnout, a které nijak neotupují naježené ostny, jimiž se album přes všechnu zvukovou akurátnost (nebo snad díky ní) pyšní. Člověk má pocit, že poslouchá bestofku, natolik je marné hledat mezi desítkou songů slabší kus.

Vokály Carrie i Corin za těch deset let znatelně vyzrály. Rozcuchané ječení z prvních desek už by k dámám jejich věku ani moc nesedlo, navíc vytříbenější technika v jejich případě vůbec neznamená ztrátu razance a zdravé agresivity. Naopak, pregnantnost výrazu svědčí celkové nadupanosti. Především Corin je teď ve vypjatých výškách obdivuhodně suverénní, v písni No Anthems dokonce evokuje laserovou průraznost Skin ze Skunk Anansie. Urputné i hravé dialogy jejich kytar mají stále neodolatelný šmrnc a bicí Janet Weiss jsou snad ještě důkladnější a variabilnější než dřív. Mám pocit, že na obnovenou spolupráci se všechny tři musely těšit jako malé. Tak to aspoň z nahrávky leze.

Pro všechny pesimisty: úmrtní list se rock'n'rollu nebude vystavovat ani v tomto roce. Už v lednu tady máme minimálně jednu desku, která to znemožňuje. Sleater-Kinney pořád koušou a škrábou, a jestli nyní s větším rozmyslem, o to jsou rány hlubší.

Info

Sleater-Kinney - No Cities to Love (Sub Pop, 2015)
www.sleater-kinney.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nic není natolik rozbité, aby to nešlo opravit (Mark Lanegan)

Kristina Kratochvilová 24.11.2024

Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.

Křehkost ve zkaženém světě (Anora)

Šimon Žáček 24.11.2024

Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.

Úprimná láska k hudbe (Alfie Templeman)

Jakub Veselý 21.11.2024

Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.

Spojit žánry a vysvobodit z melancholie (Jiný metro)

Magdalena Fendrychová 11.11.2024

Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.

Pořád překvapivý soundscape (The Necks)

Žofie Křížková 05.11.2024

Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.

Románek pozdního léta (Julia-Sophie)

Sára Prostějovská 28.10.2024

Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.

Rod se i přes nesnáze podařilo zachovat... (Rod Draka, druhá série)

Šimon Žáček 28.10.2024

Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?

Inšpiratívna periférna osmóza (JAMA 2024)

Lea Valentová 25.10.2024

Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.

Dekonštruovať tradície (Nathan Bowles Trio)

Michal Berec 05.10.2024

Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.

Ďalší výlet dovnútra (Kee Avil)

Richard Michalik 31.08.2024

Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace