Akana | Články / Reporty | 03.02.2019
Solidní. Therapy? byli vždycky solidní v původním smyslu toho slova. Tedy spolehliví, důvěryhodní a taky trvanliví. Hype z poloviny devadesátých let vyvolaný albem Troublegum ustáli beze šrámů na cti, a i když jsou pro ně časy hitparádových výstupů dávno pryč, drží si nezanedbatelnou, věrnou, a jak jejich koncert v Rock Café potvrdil, i zapálenou fanouškovskou základnu. Pravidelně vydávají desky, které nezní sériově, i když stylistika dekády, která Therapy? „udělala“, jim zůstává vlastní. Vždycky jsem obdivoval, s jakým zaujetím a invencí dokážou s pouhými několika základními kostkami rockové stavebnice poskládat pokaždé trochu jiný a stále zábavný model. A navíc jsou to sympaťáci. Proto se mi neříká lehko, že tohle všechno, zdá se, už přestává stačit a irská trojice se přeci jen stává pouhým reliktem pro pamětníky.
Ne že by pánové Andy Cairns, Michael McKeegan a Neil Cooper (plus podpůrný kytarista a sborista Stevie Firth) působili unaveně. Na pódiu jančili jako zamlada, poctivě odehrané a odpocené „dílo“ jim nikdo upřít nemůže. Při většině skladeb (a při trvalkách z Troublegum obzvlášť) se v předních řadách rozjížděl slušný moshpit, pocitová teplota v těch místech stoupala strmě vzhůru. Ale jak už naznačilo loňské, spíše průměrné album Cleave, možnosti, jak udržet rukopis svěží a neoposlouchaný, nejsou nekonečné. Úvodní novinky Wreck It Like Beckett a Expelled možná mají na to energicky rozjet párty, samy o sobě ale nejsou nijak jedinečné. Kakistocracy slouží spíš jen jako záminka ke skandování refrénu nebo „hlubokým“ politickým komentářům typu „Fuck the British Government, fuck Donald Trump!“ a melodie singlové Callow je i v rámci repertoáru kapely povědomá až příliš.
Také toho roztleskávání a hecování publika nemuselo být tolik a zpočátku nebyl úplně ideální ani zvuk. Z letité hitovky Lonely, Cryin', Only se jeho vinou stal nečitelný chuchvalec, v němž chytlavá melodie zcela zanikala. Nicméně chvílemi se blýskalo vydatně a to i prostřednictvím čerstvého materiálu, jmenovitě povedených písní Save Me From the Ordinary nebo Success? Success Is Survival, která zakončovala přídavkový blok. Velkoryse bylo zastoupené album Troublegum: skladby Turn, Trigger Inside, Screamager nebo Nowhere jsou časem prověřené jistoty a na publikum zabíraly jako rudý hadr na býka. Několika coververzemi také Therapy? demonstrovali svou stejnoměrně rozloženou lásku k punku (Buzzcocks), postpunku (Joy Division), noise rocku (Hüsker Dü) i metalu (Judas Priest). Jsem přesvědčený, že drtivá většina návštěvníků odcházela spokojená, ne-li nadšená. I lekce z historie mohou být zábavné a naplňující, zvlášť pro ty, kdo jejich látku pamatují na vlastní kůži. Ale doufal jsem, že právě nezničitelní Therapy? mi nabídnou přeci jen něco víc než nostalgii.
Ten dojem anachroničnosti a určité omšelosti by možná nebyl tak markantní, kdyby v pátek nastoupili na pódium nejstaršího pražského „rockáče“ bez předkapely. Jenže půlhodinový set pražského posthardcoreového tria Hell Paso nastavil malé rockové násobilce Irů nepříjemné zrcadlo. Po jejich vtahujícím, šťavnatém, propracovaném, atmosférickém a s dynamikou skvěle pracujícím nářezu zněly písně Therapy? (alespoň zkraje, než i oni nasadili o něco rafinovanější kousky) málem jako odrhovačky. Spravedlivě je nutno uznat, že samotné hvězdy večera výkon supportu vyzdvihly přímo z pódia. Dalo by se to shrnout tak, že bych snesl o třicet minut víc Hell Pasa a o třicet méně Therapy?.
Therapy? (uk) + Hell Paso
1. 2. 2019 Rock Café, Praha
foto © Honza Nedoma
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.