Therapy? Fucking Noise aneb James Joyce Is Fucking My Sister

A nešlo by to, prosím, bez předkapel? Já si klidně připlatím.

Pražští Dirty Blondes doplatili na úděl předkapel = poloprázdný sál a příšerný zvuk. O co hůře šlo uchem rozeznat, co se děje na pódiu, o to více to bylo nahlas. Už hodně dlouho jsem neslyšel takovou zvukovou nepodařeninu, takže veškeré nasazení kapely přišlo vniveč, asi jako ve scénce Na samotě u lesa.

Proč Flesh Roxon předskakovali Therapy? Kromě peněz, které za to zaplatili, mě jiný důvod nenapadá. Jejich set byl profesionální, žel působil příliš studeně, pozérsky a namachrovaně, slova díků a radosti, že mohou hrát v Praze a před Therapy?, byly příliš hrané. Spíš než do Rock Café by mi štymovali do estrád typu Ein Kessel Buntes. Oproti Dirty Blondes měli více diváků v sále, mnohokrát lepší zvuk, delší set, ale co se týče výsledného dojmu i ohlasu v sále, tak je neporazili. Skoro všechny skladby měly skvělý rozjezd, ale pak to nějak zdechlo a vytratilo se do ztracena. Tak trochu jako sestřih nepovedených záběrů z filmů pro pány. Ztráta času. Kdybych nestál na místě s dobrým zvukem i výhledem a nechtěl o něj na Therapy? přijít, část setu jsem trávil na baru. Zaspali chlapci dobu, nebo to měl být pokus o retro? Tenhle žvýkačkový pop-punk si příště rád odpustím.

Therapy? jsem poprvé viděl začátkem července 1994 v Tam Tam Rock Club Prague, který býval v polovině devadesátých let v prvním patře Slovanského domu. Co se od té doby změnilo? Basák Michael méně vlasů a více vousů, zato Andy se za těch dvacet let vůbec nezměnil - pořád charisma pohádkového čerta v myslivecké uniformě. Jsem rád, že se na posledních albech vrátili ke svým počátkům, alba po Infernal Love mě tak moc neinteresují.

Kromě novinek z aktuální desky se většina setlistu rekrutovala z nejstarších nahrávek, tedy Infernal Love a dál. K dokonalosti chyběla pouze Opal Mantra (a Die Like A Mother Fucker). Aby to nebylo pořád stejné, hudebníci si to trošku ozvláštňují výpůjčkami od kolegů nebo narážkami na ikonické songy (Break on Through nebo Ziggy Stardust); převzatou Isolation (Joe Division) pak považuju za jednu z nejlepších předělávek vůbec. Jak je známo z dřívějších koncertů, YouTube nebo živáků, nechávají Therapy? část zpěvu na divácích, takže jsme si z plna hrdla zapěli Happy People Have No Stories (Stories) nebo James Joyce Is Fucking My Sister (Potato Junkie).

Po sedmdesáti minutách odešli Therapy? z pódia, aby se nechali vytleskat na dvacetiminutový přídavek, který zakončili fórkem z konce alba Troublegum. Zvuk byl dobrý, hutný, transparentní, hlasitost odpovídající, jen vokály basisty McKeegana mohly být hlasitější. Neuvěřitelné nasazení po celou dobu koncertu, žádné zbytečné pauzy. Mělo to drajv, spád a nepochybujte, že se našel nejeden pódiový skokan. Co dodat? Letos nejlépe utracené peníze.