Oslava u Davida Byrnea

To jsem takhle šla před pár lety v neděli ráno po areálu Przystanku Woodstock směrem k nádraží a prošla kolem auta s vybitými okny a prohlou střechou, na kterém ještě v sobotu v noci tancovali lidi za poplatek dva zloté. Přede mnou pár týpků, při pohledu na auto se jeden zasmál: „Víš, že oni tím dneska jedou domů?“ Hudba Davida Byrnea ve mně často vyvolává právě pocity postapokalyptické taneční zábavy v ruinách a v případě American Utopia tomu není jinak. Futuristické vize, které Byrne dřív naznačoval v drobných útržcích, jsou teď zformulovány konkrétně a tvoří celkový koncept alba. Stačí to však? „Must a question have an answer? Can there be another way?“

David Byrne byl vždy mistrem kombinování sluníčkové hudby s texty, které jsou méně sluníčkové a při kterých nevíte, jestli není umělec tak trošku vadný. Všechno je to ovšem v rámci vtipu a nadsázky a nonsens v textech si pohrává s groteskou. Kontrastní obrazy, jako třeba na albu Feelings z roku 1997, kde je taneční hudba s latino prvky doplněna slovy „We will dance, till the pain is all gone“, Byrne na novince dotahuje k dokonalosti a postupně vyvolává čím dál větší pocit klaustrofobie. Možná i kvůli tomu pokulhává jeho typická hitovost a na to, jak jeho skladby bývají mimořádně chytlavé, je tohle jenom… průměrné.

Svůj vliv na tuhle situaci má i jistá ponurost a neustálé kladení otázek. Už první skladba I Dance Like This s opakující se mantrou o tom, jestli není možné vylepšit způsob, jakým teď tančíme, naznačuje, že asi nepůjde jen o tanec, v Dog‘s Mind Byrne komentuje politiku a tisk. Druhá polovina kulminuje skladbou Bullet s typickými tahavými melodiemi a latino modulacemi, doplněnými popisem střelby, „the bullet went into him, it went its merry way“. Doing the Right Thing se nás snaží dál motivovat, což v této části alba už ani není nutné. Koncept „utopické současnosti“ a kritického nahlížení našeho okolí už je pevně definován.

Snaha o vytvoření pocitu jednoty a spolupatřičnosti posluchačů není agresivní ani vtíravá, její síla je v konzistenci a intenzitě. Malovaný cover art odkazuje na tradice více než na experiment, a to jde v souladu i s hudbou. Byrne v případě tohoto alba vsadil zvukově na jistotu, nijak zásadně nevybočil ze svého „popového“ standardu. Jeho hudba zní vždycky futuristicky a výsledek je nadčasový a zároveň lidský. Byrne je centrem vlastního vesmíru, ale intenzivně vnímá všechny kolem a zve nás k sobě: „Now everybody‘s coming to my house and I‘m never gonna be alone.“ Co uděláte vy?