Please the Trees jsou o les dále

„… aby strom vyrostl a zmohutněl, k tomu je třeba, aby tvrdé kořeny zabořil do tvrdých skal!“ (Friedrich Nietzsche)

A vzhledem k tomu, jaké vichry se přes Pleas the Trees přehnaly, a oni neustávají v růstu, musí být jejich kořeny setsakra hluboké. Psal se rok 2006 a Václav Havelka poměrně nečekaně pročísl vody na místní poměry poněkud nezvyklou písňovou imaginací vrostlou pod kůru táborských Some Other Place. Kromě vřelého přijetí v takřka nekonečně spletitém ekosystému na něj čekala i trnitá cesta. První album Lion Prayer mělo totiž i svoje neduhy. Jako by nevědělo, v co přesně růst. Postrockové podkresy měly dostatek místa, aby byly z ničeho nic oploceny proti zvěři, a hlas jako by neměl sílu sdělit, co všechno se ukrývá uvnitř.

A tak s další deskou Inlakesh přišel déšť… déšť, který spláchl hodně půdy a s ní odtekla i výrazná část postrockových živin. A během roku 2011 je bouře odnesla úplně. V kapele došlo k zásadním personálním změnám a k práci na novém albu se připojil Jonathan Burnside, což je naprosto zásadní pro celkový rukopis skupiny. Dočtete se, že tenhle producent dělal i s Red House Painters. To leckoho neoslní, obzvláště když jméno visí ve výčtu vedle pojmu Nirvana. Ale když kápnete na jejich starší kousky s elektrickou kytarou, cítite, odkud vítr fouká.

Red House Painters ale nejsou jediní, na koho si při poslechu Forest Affair vzpomenete. Při toulkách lesem narazíte na první desku Tindersticks (s nimiž si Please the Trees střihli společné vystoupení), vykouknou na vás iLiKETRAiNS a kdesi hluboko pod spadaným listím je zahrabaný Neil Young.

A není to náhoda. Please the Trees si jen těžko mohli vybrat lepší dobu na vydání téhle desky, na jejímž přebalu jako by se Banksyho děvčátku rozletěly balónky do lesa. Na krajinu pozvolna dosedl podzim, ale stromy se ještě nezbavily listí. Za to ho pořádně probarvily a kmeny se tak rýsují mnohem výrazněji a mohutněji. Čím hlouběji nechal Havelka zapustit kořeny, tím více kmen sílí. A díky silným kořenům se koruna bohatě větví a větve se kroutí po liniích kytarových sól. Stejně jako u sólového selFbrushe je tu ten dřevní zvuk, který v Please the Trees čekal na objevení. Deska je díky němu výrazně vyzrálejší a dospělejší.

To ovšem neznamená, že by cesta hledání byla u konce. Hudebníci vdechli albu syrovost a poctivost, kytary jsou znamenitě prokreslené, vyniká množství zajímavých detailů. V Hell on Earth se řízné sólo bojácně schovává za běsnícím činelem. Getting Ready si bezostyšně pohrává s klasickými kytarovými postupy. V půlce desky se barva vrací k akustickým nástrojům a přijde na řadu i noise/ambientní „stavitel atmosféry“ v podobě Sleep. Velmi se vydařila stěžejní skladba desky – When You Are Lost. Tísnivou atmosféru vyvolává tklivá kytara, aby se v jasně rozpoznatelných místech rozjitřilo. Jako když kráčíte pod zataženou oblohou a skrz trhlinu v mracích zalije zemi na dvě vteřiny slunce. Přesto deska trpí jistou nekonzistentností.

Zatímco předchozí alba působila jako cesty nekonečnou alejí, Forest Affair je skutečně lesní fenomén. Nedokáže ovšem jako les působit celistvě. Postupně naráží na nová a nová místa. Bloudí a hledá. Když dojde dech, nebojí se opřít. Chvílemi budete mít pocit, že vám pořád něco připomíná. Všechno drží pohromadě díky preciznímu soundu, ale vyvstala otázka, jestli to stačí.

A to je nejspíš důvod, proč Pleas the Trees ještě nejsou zdaleka na konci svého hledání. Nemůžu se dočkat další nahrávky, protože jak frontman Havelka velmi dobře trefil – žádná podobná deska tady zatím nevyšla. Co nás tak může čekat dál? Práce na dokonale vyladěném konceptu? Please the Trees na to mají. Vzrostlí jsou už dost.