Pohodové receptury: z momentů tradice.

Je jedenáct hodin dopoledne, tři sta šedesát dva dní do začátku festivalu, tedy dalšího ročníku. Sedíme v Café Kušnierik, ve středobodu areálu, v centru našeho vesmíru uplynulých tří dnů. Stánky s ovocem doprodávají melouny, od Kušnierikovcou dostáváme cold brew jako dárek. Za věrnost. Sedm hodin zpátky sedíme u totožného stolu a za ozvěn posledních tanečních setů ze všech směrů probíráme hudbu, večírky i životy. Z nejhezčích momentů se stávají ty nejtrvalejší festivalové tradice. Slobodné vinárstvo odzátkovává další a další lahve. Sauvignon, Veltlín i sladké rosé. Na příruční sedmidecku v plastové lahvi si zvykáme rychle. Vlastně jsme si už dávno zvykli.

Sedíme v trávě u festivalové brány, kterou opouští poslední návštěvníci a záhy i na korbách naložené ToiToi. Pijeme víno, píšeme reporty, nahráváme fotky. Press centrum pod sluncem, s výhledem na věž trenčianského hradu i blízké kopce. Slovenská garážovka Genuine Jacks nastupuje do taxi, včera odehrála set právě v Café Kušnierik. Jeden z desítek, co jsme stihnout chtěli a nestihli. Určitě to bylo dobré. Jejich manažerka vystihuje všudypřítomnou náladu. Zítra se prý vrátí uklízet. Nechce se jí domů. Ani nám, ani trochu. Pouštíme si My Way od Limp Bizkit. Jednu ze závěrečných písní, co nám utkvěla v hlavě z closing setu Ink Midgeta. Popohodová deprese je stejně reálná a nevyhnutelná jako zácpy do Prahy. Our way on the highway. Píše mi kamarádka z ústředí, že by měl festival začít znovu pro všechny, kdo na něm pracovali, aby si taky užili koncerty. Dodal bych, že by měl začít znovu pro všechny, už jen abychom využili naše plány bé, cé… ostatně někdy nevyšly ani ty á. Nevadí.

Když po páté ranní vychází slunce, před hlavním pódiem jsou dva tisíce lidí. Tančí se na zběsilý gypsy band Lomnické Čháve, tančí se zběsile. Pomíchaný dav sluncem oslněných tanečníků vynořených z hlubin rejvů i těch, kteří si kvůli tradičnímu vítání slnka nastavili budíček. Líbají se kluci i holky, líbají se kluci i kluci. Pohodová alchymie, pro jejíž popis nenacházím slova na místě ani teď. Točím pár videí, ale vzdávám to. Můžete mít kolik chcete peněz, ty největší headlinery a sponzory, ty nejluxusnější VIP zóny a největší stage. Ale přimět tolik lidí věnovat poslední energii i spánek poslední den festivalu si musíte zasloužit. V tomto případě dvaadvaceti lety poctivé snahy udělat nejlepší festival na světě. Naviděnou u slunečnic, ať už příští rok budou nebo ne. Pohodové tradice jsou silnější než realita.

Míjí nás auto se stánkem grilovaného oštiepku na přívěsu. Je čas odejít.

Děkujeme.