Pohodovky na skejta a kung-fu tance (First Blood)

Naproti na lavičce sedí na úplném kraji chlápek, po boku má rozložené cáry papírů. Připadá mi jako Calendar Man, kterému Joker roztrhal kalendáře na příštích třináct let. Z kapes vytahuje další trhance, občas prázdnou ruku. Ten muž se nachází v příběhu plném chyb a já mu nemůžu pomoct. Ne protože zrovna jedu na koncert, ale protože se to možná stalo jen v mé hlavě a on prostě jen čeká na bus a hledá něco v kapse.

Hrajou Tales of Error, já myslím na Offáče z období Smah a Ixnay on the Hombre a najednou kluci pouští vypalovačku All I Want. Ya Ya Yah! Sedlo to tam jak cyklista na kolo. Carl, zpěvák First Blood, zase říká, že chvílemi Tales of Error znějí jako Pennywise. Když se přestaneme schovávat za přirovnání, vychází z toho, jak se u nás v hoodu říká, pohodovka na skejta. Líbí se mi, že před First Blood nehrají dvě beatdown, jedna metalcore a jedna deathcore kapela, ale že zahřívací kolo v ringu je v rytmu svižného melo punku. Je teda fakt, že část lidí to prokecá venku, ale chápu, nenutím. Ondra během setu tvrdí, že je to dost možná jejich poslední koncert. Co je za error v jejich příběhu, neprozradí, ale pokud tohle byl poslední koncert, tak to rozhodně nebyl umíráček. Kdosi nahlas uvažuje, že se poslední dobou už na koncertech tolik nemluví, Ondra povídá snad po každém songu. Veganství, drogy a kritické myšlení. Domluví, odplivne si a jede se dál.

Blíží se čas First Blood. Všichni stojí po stranách, nikdo uprostřed. Pár borců zabírá startovní pozice a naposledy kontrolují tkaničky. Je mi jasný, že to bude tanec. Nejspíš la macabre. Jestli je tohle něčí první koncert, asi odejde jako jiný člověk, nemluvím o modřinách a možná i trochu předbíhám. Směrem k pitu se line 90’s disco a já si říkám „to ještě existuje?“. Tohle je u mosh kapel skoro tradice a když to utne otvírák First Blood s tempem akorát tak na sprint, dochází mi, že to vlastně funguje dobře. „They drew first blood, not fucking me!“ Sing-along, circle pit, wall of death, two-step, crowdsurfing, tyvole you name it, prostě všechno. Nakonec aniž by blood on the dance floor ulpěla. Takže dobrý.

Vyčítat First Blood a podobným přílišnou přímočarost by bylo stejné, asi jako stěžovat si, že se v pornu aktéři věnují více felaci než hraní Monopoly. V tomhle případě jde navíc o cíl. V roce 2002, když Carl Schwartz dával skupinu dohromady, mu šlo o „straight-forward heavy band with lots of breakdowns and sing-a-longs, with pissed-off lyrics about about straight-edge, veganism...“ Dneska je rok 2014 a neuhnul ani o krok. Při pohledu na jeho outfit jsem si vzpomněl na slova Briana Kanagakiho z Loma Prieta: Nenos triko kapely, ve které jsi, ale kapely, ve které bys chtěl být. Hadry nehodlám řešit, ono u Schwartze to stejně spíš vypovídá o naprosté dedikaci tomu, co dělá. Naplno. „They drew first blood, not fucking me!“ Schválně si ten text přečtěte, o Rambovi není.