Michal Pařízek | Články / Reporty | 07.08.2012
Nemá cenu řešit krásy Barcelony, neuvěřitelnou kombinaci opulentních bulvárů a uliček v Barri Gòtic širokých sotva metr, genialitu Gaudího, Montenera nebo Miróa či pomíjivou, ale každý den znovu ožívající pestrost, barevnost a čerstvost produktů na slavné tržnici La Boquería. Nezbývá než obdivovat stovky kaváren, tapas barů a restaurací vůbec, které nabízejí všechno, na co si člověk vzpomene. Možná i závidět nadrženou lačnost, s níž Barceloňané přistupují k čemukoliv, co se jen nepatrně otře o jejich milovanou modlu a ikonu, místní fotbalový klub. Všechno tohle je dostatečně známé a zřejmé, stejně jako kvality festivalu Primavera Sound, který se letos konal pojedenácté. Přesto je ten náraz masivní. Nejen první setkání s pyšnou chloubou Katalánska, ale i s alternativním nebem, které festival Primavera Sound supluje.
Festivaly obecně za moc nestojí. Jasně, pocit sounáležitosti, léto a vůbec. Jenže k tomu se pak nabalí spousta nepříjemností a komplikací. Můžeme začít u překrývání oblíbenců a skončit u podivné discipliny zvané festivalový set. Jenže někde je to trochu jinak. Před zhruba deseti lety s tím přišla promotérská skupina, stojící za akcemi s podtitulem ATP, a hned v závěsu byl Primavera Sound, který ostatně s tímto subjektem dlouhodobě a úzce spolupracuje. Kapely najednou začaly přehrávat svoje nejslavnější nebo nejzásadnější nahrávky (což mimochodem nemusí být vždy ku prospěchu věci), v hlavních časech začaly vystupovat kapely, které se často na „normální“ festivaly ani nedostaly, a nejednou se právě tady konal návrat, kterého by se pár let předtím nikdo nenadál. Vzhledem k vzestupu a zájmu o festivaly podobného typu v posledních letech to byla zřejmě správná cesta. Dříve čistě britské ATP se už před lety rozšířilo do USA nebo Austrálie a návštěvníků na Primavera Sound každoročně přibývá. Odvaze, se kterou k sestavení line-upu organizátoři přistupují, se dostalo s letošním počtem sto čtyřicet tisíc návštěvníků (loni „pouhých“ sto tisíc) náležitého zadostiučinění. Hned tři z letošních velkých jmen Primavery máte možnost vidět na Colours v Ostravě a část týmu Colours se do Barcelony přijela také podívat. Alespoň kape...
BABYLON
Řekněme to otevřeně, lidí tam bylo strašně moc. Že festivaly jsou hlavně o přecházení, víme všichni, stejně jako že Španělé jsou ukecaný národ. Tudíž kdo se neprobojoval do rozumné blízkosti podia, měl často smůlu na rozohněné komentáře. Na druhou stranu, Primavera vyžaduje od publika určitou míru vzdělanosti a většinu ze zúčastněných nutí k pozornosti. Jinými slovy, nemůžete poslouchat Odd Future nebo Swans a říkat si, tohle je ale prima akcička. Hodně koncertů letošního ročníku znamenalo kobercové nálety na smysly a vnímání publika a pro mě coby nováčka bylo obrovským překvapením, že to dav celé ustál. Jistě, všechno nebylo dokonalé, ale vidět lidi, kteří po třech dnech náročného programu pozorně sledují „oddechovky“ typu Einstürzende Neubauten nebo zmíněné Swans, potěší. Zajímalo by mě, zda jmenované kapely vůbec někdy hrály před větším publikem než letos v Barceloně.
Jedním z vrcholů prvního dne bylo vystoupení The Flaming Lips. Jak je u nich zvykem, šlo o megalomanskou show, zahrnující – snad vyjma ohňostroje – všechno. Tuny konfet ve vzduchu, stovky balonků, lasery, stroboskopy a oblíbenou Space Bubble. Leader kapely Wayne Coyne si při intru vlezl do obrovské plastové průhledné koule a vydal se na výlet po vztyčených rukou. Geniální nápad, publikum to miluje a Wayne se smál na celé kolo. Magor. The Flaming Lips mají svého druhu kultovní postavení, na posledních albech (hlavně na loňské Embryonic) už ale jejich ujetý smysl pro humor mnohdy ani skalní fanoušci nedávají. Živě je to úplně jinak. Kapela na svém kosmickém stylu sice trvá, ale pořád jde o obrovskou zábavu. Zejména když refrény hitů jako She Don’t Use Jelly, Yeah Yeah Yeah Song nebo Yoshimi Battles the Pink Robots zpívají desetitisíce lidí. Flaming Lips nejsou žádná alternativa, není k čemu. Přesto překvapí, tohle není normální svět. O den později se při prvních tónech koncertu Pulp (vrátili se sem i na scénu po osmi letech a v původní sestavě) najednou rozhýbal obrovský pult pivního stanu. Zcela samovolně, díky tanečnímu pohybu, který skladba Do You Remember the First Time? vyvolala. Ovace, nadšení. Nečekaný úkaz si budu pamatovat déle než koncert samotný. Byť svou roli jednoho z headlinerů splnili, Jarvis je frontman jako málokterý a podle přihlížejících byli úžasní. Festival Pohoda se má na co těšit.
Publikum na Primaveře by si přál každý vystupující. Není tak hloubavé nebo soustředěné jako na menších akcích, zato ale ví, na co se jde podívat. A to je důležitá genová informace. Zdviženou pěst najednou vytrčilo po vzoru Alana Vegy ze Suicide snad dalších deset tisíc lidí. Riot? Ne, totální respekt. Třiasedmdesátiletý pán na podiu si to zasloužil. Suicide byli rozhodně další z vrcholů festivalu a dvojici, která definovala moderní elektronickou hudbu před téměř čtyřiceti lety, se konečně dostalo zasloužených ovací. Takové publikum Suicide nikdy neměli, valná většina z diváků byla hned o několik generací mladší než Alan Vega a Martin Rev. Nekompromisní, brutální zvuk a zkreslený zpěv. Fyzická bolest byla těm pocitům možná nejblíže, blahosklonnost a zasloužilé umělectví tu neměly co dělat. I po letech jejich debut funguje beze zbytku, Johnny, Rocket USA nebo Ghostrider byly drasticky změněné, obnaženější a drsnější, přesto se tancovalo. Na Frankie Teardrop už ne – to si každý držel hlavu, aby ji po těch patnácti infernálních minutách našel. Kolikpak lidí po téhle kolizi neusnulo?
NEJLEPŠÍ DOPORUČUJÍ NEJLEPŠÍ
Grinderman hráli na hlavní scéně San Miguel těsně před Suicide. Standardní set a výkon, což se v jejich případě rovná demolici, Grinderman jsou jedna z nejlepších živých kapel současnosti. Charisma Nicka Cavea, znásobené totálním nasazením celé skupiny, nekompromisností a brutálním, řezavým zvukem. Kdo nezažil, neuvěří; takhle naplno, samozřejmě a s nadhledem hraje málokdo. V závěru Cave všechny přihlížející poslal právě na Suicide a na The Flaming Lips. Sám si ostatně letité legendy z New Yorku nenechal ujít, spolu s Warrenem Ellisem přihlížel vystoupení Suicide z hrany amfiteátru. Co je na běžných festivalech a koncertech méně zřetelné, na Primaveře funguje. Kapely se vzájemně posílají na své koncerty a spoustu muzikantů je vidět v publiku, pocit vzájemného respektu a sounáležitosti je všudypřítomný, kapely vědí, co pro ně tenhle festival znamená a co jim umožňuje. Roli hraje i fanouškovství, pro které je Primavera oltářem.
Tak jste mohli potkat Micka Harveyho na koncertě Gonjasufiho, Alexe Hackeho z Neubauten na tUnE-yArDs, Jarvise Cockera ve frontě na záchod a kluky z Shellac u stánku s pivem. Wymond Miles z The Fresh & Onlys se zařadil do ohromného davu, který obléhal Auditorium, kde v sobotu odpoledne vystupoval John Cale s místním orchestrem BCN216. Na programu bylo přehrání slavného alba Paris 1919 a novinky. Téměř sedmdesátiletý Cale chystá na léto nové album a vůbec hýří elánem a entusiasmem. Bylo to chvílemi až roztomilé, sledovat sveřepého kverulanta v kiltu (Welšan, haha!), jak bedlivě sleduje pokyny o čtyřicet let mladšího dirigenta. Paris 1919 v jednom zápřahu byla čistá krása, čtyřčlenná kapela, orchestr a na pár skladeb tři sboristky. John Cale před pár lety garážově řádil, nyní se koncert blížil eklekticismu Talking Heads, na žánrové přesahy má patent. Velmi silný, nefestivalový zážitek, všude ticho a klid, jen soustředěný poslech.
NEKONČÍCÍ NÁVRATY
Suicide a John Cale jsou typem exkluzivit, které Primavera nabízí. K nim přidejte Public Image Ltd. Neuvěřitelně trapné comebacky Sex Pistols jsou zapomenuty, Rottena nechme hnít, ale John Lydon znovu zasahuje. Masivní, valivé postpunkové rytmy s rozostřenou kytarou Lu Edmondse publikum nenechaly ani na chvilku vydechnout a krákoravé Lydonovy deklamace jim dodávaly sílu. Skladby PiL nejsou až na výjimky přímočaré, ale energii nezapřou. Edmonds střídá kytaru s třístrunnou loutnou saz, ale ať má v ruce cokoli, pořád to zní jako cirkulárka. Lydon hází obličeje sem a tam, ale nikdy neuhne z rytmu a pořád musí být středem dění, charisma na to pořád má. „Better days will never be...,“ slogan Home z alba Album kdysi Lydon napsal spolu s Billem Laswellem a kdo sledoval koncert, musel souhlasit. Dejte si je na Colours. Dalším vydařeným návratem bylo vystoupení amerických lo-fi pionýrů Half Japanese. Jad Fair a jeho ekipa se sice oficiálně nikdy nerozpadli, ale poslední album je z roku 2001 a koncertů jako šafránu. V Česku několikrát hráli a vlastně se od té doby nic moc nestalo, jen uběhlo téměř dvacet let. Half Japanese mají pořád stejnou radost z prznění krátkých úderek a ze správnosti akordů si hlavu nedělají, fórky s kytarou obrácenou strunami dolů stále fungují. Skvělý, přímočarý a veselý koncert.
The Jon Spencer Blues Explosion byli u ledu „jenom“ pět let, Primaveru protínalo jejich comebackové turné a bylo zřejmé, že vzájemná spolupráce chyběla i muzikantům. Blues Explosion staví na interakci tří členů kapely, skladby jsou jen krátkými náčrtky, které pak podle chuti, nálady a pocitu dotvoří na místě. Setlist? Zapomeňte. Nevím, jestli to někdo počítal, ale pokud ano, dostal se někam ke čtyřem desítkám písňových motivů. Jedinou jistotou byl bubeník Russell Simins, který rozlítané kytaristy Judaha Bauera a kapelníka Johna Spencera držel svou přesnou a variabilní hrou u země. Leckdy marně, zejména Spencer je nekontrolovatelný. Výsledkem byl elektrizující koncert ve zběsilém tempu, který sledovala k prasknutí nabitá stage ATP. Čtvrtého srpna všichni povinně do Akropole.
Spousta vystupujících se vrací samovolně a přirozeně. Retro v mnoha podobách je stále na pořadu dne a baví. The Fresh & Onlys hrají klasický šedesátkový revival, nic nového. Psychedelicky rozmazané kytary, zastřený zpěv a jasné melodie. Živě s větší vervou než na albech, koncert měl atmosféru a kouzlo. Další z novějších jmen je Gonjasufi, chlápek, před jehož albem A Sufi and a Killer loni poklekla většina kritiky. Opět psychedelie, tentokrát ale jiné drogy. A také spousta dubu, hip hopu a elektroniky. Zajímalo by mne, kolik lidí Gonjasufi vyděsil. Trojice doprovodných muzikantů hrála něco mezi metalcorem a freejazzem, hlavní hvězda klečela v rohu podia a cosi řvala do mikrofonu. Jednou za čas změna rytmu a nové beaty, ale nátlak pořád stejný, na odezvu nečekali. Slušná práce, fanoušci raných Bad Brains nebo Black Flag by měli radost. Vzhledem k tomu, že má prý Gonjasufi hotová další tři alba, máme se na co těšit.
MÓDA TROCHU JINAK
Další momenty, které Primaveru odlišují? Akce pro sto čtyřicet tisíc lidí se obešla bez jediného stánku s korálky, mušlemi a batikou. Konečně. Na betonové ploše Fora se prodávalo jen to, co patří k hudbě. Trička, plakáty, vinyly a někde ještě i cédéčka. Všechno v režii lokálních firem a obchodů. Trika Daniela Johnstona, Health a dalších sice uličky barcelonského centra zaplavila, ale stejně převládala kombinace místního FC. Mančaft stihl vyhrát Ligu mistrů a taky vyděsit některé fanoušky Einstürzende Neubauten. Režisér totiž pár desítek sekund před vystoupením berlínských mágů pustil na velkoplošné obrazovky úvodní gól Pedra Rodrígueze. Jen na pár sekund – zatleskalo se a pak už přišly na řadu železa a plechy. Neubauten pod širým nebem jsem si neuměl představit, ale na Primaveře jde všechno. Klasický setlist posledních let včetně Blixova kibicování a gestikulace, The Garden, Let’s Do It a Dada, Redukt a třeba i podle Tomáše Turka vynikající verze monumentu Headcleaner. Neubauten si udržují vysoký standard, navíc znásobený skvělým, plným zvukem a patřičnou odezvou... Jak dlouho jim to vydrží?
PJ Harvey na turné k poslednímu albu Let England Shake mění dva stejné kostýmy, černý a bílý. Primaveru potěšila sněhobílou verzí a skvělým koncertem postaveným na aktuálním albu. Nerad bych se opakoval, reportáž z jejího únorového koncertu jste si mohli přečíst nedávno. Vzhledem k obrovským davům se mi ale zdálo, že intimita se v prostoru vytrácela. Fleet Foxes před ní uspěli, další z kapel, které móda nezajímá: kostkované košile, Neil Young a vyladěné vícehlasy. Hezké, skvělý zvuk a přesto, že je téměř nikdo z desítek tisíc v publiku kvůli zapadajícímu slunci neviděl, sklidili aplaus. Těch „módních“ kapel hrálo na Primaveře hodně, ale vzhledem k výjimečným headlinerům se na ně jen těžko dostávala řada. Svěží sound přinesla zmíněná tUnE-yArDs, Of Montreal pobavili a roztancovali a zvláštní kapitolou bylo vystoupení losangeleských fracků Odd Future. Brutální a naštvaná produkce, kterou předváděla šestice vytáhlých mladíků, měla grády. Metalické beaty, nenávistný, často homofobní rap přikoval publikum k zemi. Žádné skákání se nekonalo a těm na podiu to bylo jedno. Potenciál ano, jen vzteku je občas tolik, že začne nudit, ale Tyler, the Creator a jeho crew na to přijdou. Gil Scott-Heron jim to už ovšem nevysvětlí, legendární černošský poeta a raper zemřel právě v termínu festivalu.
Největší radost z méně známých jmen mi udělali The Black Angels. Loňskou třetí deskou zamířili do popu, ale koncertně šlo o kanonádu. Ostrý zpěv, psychedelické kytarové ornamenty a maximální souhra, soustředění a zaujetí. A to šlo o téměř poslední koncert festivalu, v sobotu ve čtyři ráno, další z vrcholů ročníku. A nejenom pro mě, v neděli v noci hráli ještě v místním klubu Sala Apolo a fronta se obtáčela kolem celého bloku. Nevydržel jsem, ale už tak mi toho Primavera vzala dost. Třeba pocit, že tak velký festival je a priori špatně, jistotu, že nikdy neodejdu z koncertu Nicka Cavea nebo Einstürzende Neubauten, taky možnost volby, jestli příští rok pojedu, nebo ne. Tohle se prostě nevybírá, Primavera je jenom jedna a jednou je málo. Navíc když je v Barceloně. Lydon měl pravdu, lepší dny už nebudou. Jiné možná, ale lepší ne. Leda napřesrok. Adiós Barcelona, hasta luego Primavera Sound, volveré al año proximo!
Vyšlo ve Full Moonu #15> / 2011.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.