Půlnoční Gloria Coates

Již přes půl století působí na hudební scéně americká (ale od roku 1969 v Mnichově žijící) skladatelka Gloria Coates, která má na kontě 15 symfonií, 9 smyčcových kvartetů a spousty komorní, scénické a elektro-akustické hudby. Loňským albem At Midnight debutovala na labelu Johna Zorna Tzadik. A hned úvodem předesílám, že je to náramná kolekce soudobé hudby.

Dá se říci, že album At Midnight je vlastně retrospektivní, profilové. Zahrnuje skladatelčinu tvorbu z rozmezí let 1962 – 2008, a to v celé škále forem, od jediného nástroje až po symfonický orchestr. Stopáž alba, přes 67 minut, je v kontextu celé tvorby Coatesové jen hrubě orientační, ale dostačuje k tomu, aby si nepřipravený posluchač udělal obrázek o uměleckých kvalitách. A ty jsou, soudě podle odezvy mezi Zornovými příznivci, více než nadšené – dokonce se jeden zkušený hudební bloger podivuje nad tím, jak je vůbec možné, že ji dosud neznal.

Dramaturgie alba není nahodilá. Celé drží pohromadě, přitom nebylo sestaveno chronologicky, dokonce orchestrální zvuk nahrávku otevírá, nikoli uzavírá, jak by se dalo očekávat. Příslovečnou červenou nití je v tomto případě vesmír a létání (a to nejen vzhůru, ale také ve smyslu pádu, ve finále pak vnoření, utopení). Gloria Coates je mistrem expresionistického, až mysticky apokalyptického pohledu na svět, a vždy jde vpřed, mimo vyšlapané cestičky. (Již jako devítiletá experimentovala s klastry a podobnými výrazovými technikami.) Vedle komponování hudby se intenzivně věnuje malování abstraktních obrazů, z nichž mnohé použila jako cover svých CD (např. pro vydavatelství Naxos, které mapuje její tvorbu nejsystematičtěji). Tahy štětcem jsou krátké, podobny Goghovým, v hudbě však metá noty rozmáchle, v jakýchsi vlnách, mnohdy až drtivé síly tsunami.

A to je případ hned úvodní kompozice, třívěté Holographic Universe (I.-III.). V této více než dvacetiminutové skladbě pro housle a orchestr (zkomponované v roce 1975) účinkuje Peter Sheppard Skaerved (hraje první housle v Kreutzer String Quartet, jenž natočil všechna její kvarteta pro Naxos) a Cambridge University Orchestra (pod taktovkou Neila Thompsona). První věta je plná vypjatých smyčcových ataků, poté se vyloupnou jednotlivé sekce, sólové housle bouří v kadencích, aby poté vykouzlily nádherný, emotivně zlyričtělý sólový part. Druhá věta je táhlá, se změnami zvukové intenzity, převažují kontrabasy a viloncella – evokuje to let vzhůru. A nebo taky pomalý pád. Ve třetí větě hrají prim sólové housle, tentokrát více niterné, ve druhé půli jsou využity opět klastry a také perkusivní tóny ozvučnice, hudební tok se znovu slévá v efektní vlny, jež se ve finále zvrství v repetitivní polyfonii.

Čtyřvětou kompozici Where the Eagle Flies (I.- IV.) pro piano, napsanou v roce 1971, mistrně interpretuje Alessandro Taverna. Zprvu drúzy klavírních tónů proměnlivé dynamiky, barev a intenzity, poté erupce, víření, které ve dvou středních větách střídá perlivá, rozechvělá a bublavá lyrika a něha, aby se v závěrečné části všechny tyto proměnné vystřídaly v dechberoucím hudebním toku.

Nejranější skladbou je Among the Asteroid pro smyčcový kvartet z roku 1962. Bezmála třináctiminutového dílka se ujal zkušený Kreutzer String Quartet a hraje ho s patřičnou vervou a nasazením. Jediný nepřerušovaný smyčcový proud je sycen dlouhými plochami, v nichž se děje veškerý pohyb, takže v důsledku izolovanosti mezi nimi dochází k silnému pnutí, jež doslova zhmotňuje let mezi asteroidy, a to až kamsi hluboko do nekonečna, vstříc Stvořiteli. Do duše tvůrce. Hudební proud houstne, komplikuje se, nabývá na intenzitě, nápaditě je využit kontrapunkt, jenž je rozvíjen nejen horizontálně, ale také vertikálně. Hudba je díky klastrům a intenzivním taháním za struny neobyčejně fyzická.

Lunar Loops pro dvě kytary (1978) je také jednovětá kompozice, dlouhá dvanáct a půl minuty. Oba nástroje jsou doslova vyždímány, mnohdy až fyzickými ataky mimo struny. Coatesová využívá i preparace a silného podladění. Místy se hra muzikantů (Ruth Fischer a Stephen Stiens) přeměňuje v apokalyptické běsnění vyhřezlých emocí ve stylu grindcore. Navzdory tomu (a nebo právě proto) dosahuje Coatesová v tomto kytarovém duetu až hypnotického účinku.

Závěrečná jednovětá osmiminutová skladba pro piano a kontrabas The Silver Eyed Soul, nejmladší kompozice nahrávky (2008), je reprezentativní vizitkou interpretačního umu basistky Christine Hoock (u piana opět Alessandro Taverna). Především v dolním rejstříku je její kontrabas až vražedně intenzivní, dokáže ovšem hrát i lyricky, zpěvně, v duchu těch nejlepších sonát, stejně tak jako na jinak rozbouřený klavír její spoluhráč. Magmaticky dunivý a hustý basový proud protéká tělem ještě dlouho po poslechu. Výjimečný vydavatelský počin, ostatně jak už bývá dobrým zvykem u labelu Tzadik.