Sean Price a flow jako pneumatické kladivo

Sean Price přichází s oficiálně posledním sólovým albem. Od poslední desky Jesus Price Superstar z roku 2007 udělal jeden mixtape, album s projektem Random Axe a nespočet hostovaček nejen v rámci USA. Ruck (další z jeho nicků) se za dobu svého pobytu na scéně jasně stylově vymezil a udělal ze sebe takřka mýtickou postavu. Kimbo Slice rapu, který sice už není „brokest rapper you know“, ale pořád zatlouká špatné MC's a haters coby hřebíky do jejich vlastní rakve. Úderný macho rap, chytlavé wordplays, flow jako pneumatické kladivo a všudypřítomné Pýýý. To jsou indicie, které si nespletete.

Název alba a obal (Sean P stojí zakrvavený uprostřed pomlácených goril s mikrofonem v ruce) dávají jasně na srozuměnou, že hlubokých sociálních komentářů se nedočkáme ani tentokrát. Naopak. Z pozice veterána plive nekompromisní battle rýmy prodchnuté nesmlouvavostí vůči všem rádoby raperům. Navozuje představu gorily trhající syrové maso s maniakálně animálním šklebem. Je to projev balancující na hraně hrubosti a mnohdy až za ní. Žádného posunu obsahu směrem k angažovanosti se posluchač nedočká. Sean P zná své místo a nehodlá jej měnit, natožpak experimentovat. Stojí pevně na piedestalu s nápisem Brownsville Finest a své nesmlouvavé poselství tradičně přesně frázuje do úderných podkladů. Flow je opět největší zbraní, nicméně oblíbené wordplays a jiné vtípky koušou o něco méně než na předešlých albech. Přesto si uchovávají vysokou úroveň a míru chytlavosti. Absence vaty, rapu o rapu či prostoduchého chvástání také patří k typickým devízám. Ne že by zde něco z toho chybělo, ale podává se to jinak: chytlavě, trefně a zabaleno do nehrané suverénnosti. Roky v Brooklynu a bohaté street chemistry zkušenosti jsou dostatečné na to, aby jste o tvrzení „I don't even like you, I don't even wanna fight you“ nepochybovali. Price nejspíš nemá rád ani svoje fanoušky, jedná se ale o část hry. Hry, která se hraje podle Ruckových pravidel a kde nikdy nemůžete vyhrát, hraní je ovšem vždy neskutečně zábavné. Sean P se od dob Heltah Skeltah změnil jen málo. Někdo to považuje za nedostatek, nicméně já to pokládám za pozitivum. Ruck dělá, co umí, a trendy jsou slovo, které se ho netýká. Jediné, co na albu schází, je osobnější rovina, do které se občas pustil na starších deskách. Druhý Heartburn tu nenajdete. Nicméně pro suverenitu, specifičnost a nezaměnitelnou lopatovitost by mu člověk odpustil snad cokoli.

Hostovaček je na desce jen pár a každá má své místo. Ať už se jedná o akvizici Ill Billa a Ikea Eyese na jediné vyprávěcí pecce Solomon Grundy nebo kámoše Buckshota s jeho vyklidněnou flow na Frankenberry. Trochu víc se dalo vytěžit ze spojení s Pharaohem Monchem, na něhož zbyl pouze refrén, přitom na papíře se kolaborace tváří velmi zajímavě.

Beaty se povedly. Tečka. Není na nich znát, jestli jsou nové nebo deset let staré. Kopáky pracují jako kladiva pravidelně dopadající na rozpálenou brooklynskou dlažbu. Do toho hutné melodie, temnější basové linky a já nemám, co bych si přál víc. Není zde žádná šílenost ve style Boom Bye Yeah, ale nedá se říct, že by scházela. Na seznamu producentů figurují samá prověřená jména jako Alchemist, Evidence, Stu Bangas, 9th Wonder nebo Khrysis. Žádný beat nevyčnívá a všechny se drží jedné úderné linie.

Mandela P završil čtyřicítku, vydal poslední sólovku, ale pořád neztrácí nic z projevu a přístupu, kterým si vybudoval velmi respektovanou pozici nejen u fanoušků. Buď ho nemusíte, nebo jej milujete a těšíte se na každou hostovačku. Já sem jednoznačně druhý případ a po albu Mic Tyson na tom nemám co měnit.