vapoor | Články / Recenze | 13.09.2012
První den Bůh řekl: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Bůh oddělil světlo od tmy, nazval ho dnem a tmu nocí, a hned potom, zřejmě z čirého egoismu, stvořil Om. Pochybnosti? Darwinova evoluční teorie má taky svoje mouchy. I když se kolem celé diskograafie Om vznáší nepřehlédnutelná duchovní aura, ohánět se Hospodinem nebylo nikdy relevantnější než dnes, v souvislosti s novým, pátým studiovým albem. Al Cisneros, Emil Amos a poprvé jako oficiální člen sestavy i Robert Lowe (aka Lichens) kladou na Advaitic Songs, plném explicitních odkazů k různým náboženským a filosofickým směrům, víc než kdy dřív důraz na hypnotický účinek hudby, svádí k modlitbě či meditaci a ve vibrujících tónech stoupají kamsi k nebeským sférám. Přistupte blíže, neznabozi, filozofie Advaita-védánta vás naučí „porazit nevědomost nezdolným mečem, ukutým v ohni poznání“.
Žádný strach, o intenzivní katarzi při poslechu novinky nepřijdou ani ateisté, kteří se spokojí s lakonickým konstatováním, že Om jsou „pouze“ levým varletem legendárních stoner/doom metalistů Sleep. Těch Sleep, kteří kdysi strčili Ježíšovi do ruky jointa a pak o tom napsali tak dlouhou písničku, že kdyby se nerozhádali, hrajou ji ještě dneska. Svět by byl chudší jak o „božské“ Om, tak i o High on Fire kytaristy Matta Pikea, zde varle pravé. Om vyrukovali s poměrně osobitým stylem, ale svůj „genetický“ původ nezapřou a při troše tolerance je lze, zvlášť ve fázi rámované debutem a třetí deskou Pilgrimage, cejchovat přívlastky metalových škatulek. Hluboký zvuk rytmické sekce prostý načechraných kadeří, pomalé repetitivní riffy, monotónní vokál evokující odříkávání mantry a psychedelická atmosféra charakterizují toto období nejlépe. A i když Om nesešli z prošlapané cesty nikterak radikálně, lakmusové papírky ponořené do zvuku následujícího alba God Is Good a zejména toho aktuálního už se barví poněkud odlišnými odstíny.
Příčinou mohou být ne zrovna nepodstatné změny, ke kterým po Pilgrimage došlo. Om přešli pod křídla labelu Drag City a původního bubeníka Sleep Chrise Hakiuse nahradil Emil Amos z Grails, což současně s vlivem všestranného umělce Roberta Lowea nemohlo zůstat bez následků. Opomenout nelze ani zvukového mága Steva Albiniho. Ten už měl sice prsty v soundu Pilgrimage, pevně se ale mixpultu chopil až při nahrávání alba God Is Good, které naznačilo, co lze očekávat od Advaitic Songs. V kontextu starších nahrávek je zvuk novinky pestřejší a uhlazenější díky stále zřetelnějšímu vlivu orientální kultury a souvisejícího spektra použitých akustických nástrojů. Kde dříve burácely neprostupné stonerové hradby, tkají dnes pavučinu smyčce. Muezzin z minaretu svolává věřící k modlitbě a hypnotické rytmy se silným vnitřním napětím i téměř ambientní plochy nahrávají celkové meditativní náladě. Největší kouzlo Advaitic Songs spočívá v promyšlené koncepci a dokonalé kontinuitě hudební formy a obsahu. Myšlenka odpoutání se od pomíjivého světa a dosažení jednoty s Bohem se albem táhne jako smrad romaduru; aranžmá jednotlivých skladeb korespondují jak s obsahem příslušných odkazů, tak i s jejich původem v křesťanství, judaismu, islámu, buddhismu nebo hinduismu. Om tak pomocí tónů geniálním způsobem velebí nejen sjednocení s transcendentnem, ale zároveň i jednotnou podstatu základních monoteistických náboženství.
Hudba Om zřejmě nikdy nebude mainstreamovou záležitostí, byť je nová deska stravitelnější a jejich posluchačskou základnu určitě rozšíří. Na druhou stranu, jistý odklon od zvuku starších nahrávek nemusí, zvlášť ortodoxní fans, kvitovat zrovna s nadšením. Je však nutné vnímat Advaitic Songs jako logický krok – v lepší společnosti tomu dokonce říkají vývoj. Omezené prostředky, jakými jsou baskytara a bicí, se nedají ždímat donekonečna a omílat dokola týž riff i identické postupy není žádné terno. Věrnost (žánru) je sice pěkná věc, ovšem „hudební monogamie“ zavání spíš připosraností než pevným charakterem. Om ale nebrousí podřadné kurvičky z laciných bordelů. Ať už masturbují nad svatými obrázky Panny Marie, dráždí klitoris world music, hledají inspiraci pod hábity arabských krásek či obcují s kyprými tvary violoncella, jde jim to lépe než Siffredimu na vrcholu kariéry. A co je podstatné – i přesto, že se dříve pevné monolity postupně drolí pod nánosy různých vlivů, jsou Om stále Om. Stejně hypnotičtí, stejně mystičtí, a z pod nikábů halících nyní Cisnerosovu, Amosovu a Loweovu tvář je stále jasně cítit starý dobrý marihuanový odér. Amen.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Veronika Tichá 26.08.2024
V narativním songu Strašidla Toad Planet ukazují, že si dokážou pohrát i s funkovějšími melodiemi a nástrojovou kompozicí... Debut u Kabinet Records.