Sedm dní do pohřbu

Autor knihy Ján Rozner byl publicista, literární, divadelní a filmový kritik. Po šedesátém osmém roce byl z politických důvodů ze společenského života odejit. Během normalizace nesměl publikovat a v roce 1977 byl nucen emigrovat. Usadil se v Mnichově, kde v roce 2006 zemřel. Jeho manželkou byla Zora Jesenská – slovenská spisovatelka, překladatelka, redaktorka a literární kritička.

Sedm dní do pohřbu je vzpomínkovou knihou psanou v er formě, v níž se autor vyrovnává se smrtí toho nejbližšího, své manželky Zory, na pozadí sedmi dní, které zbývají do jejího pohřbu: „... exitus, pomyslel si, šikovné slovo, potřebné. Smrt je cosi temného, emocionálně zatíženého...“ Nejedná se o čtení z nejveselejších, niterné pocity vztahující se ke ztrátě člověka jsou „variací na temnou strunu“. Ačkoliv se traduje, že kulturní život na Slovensku v době normalizace nebyl tak destruktivní jako v českých zemích, autorovy vzpomínky na bratislavské období (nejen) roku 1972 tyto mýty úspěšně vyvracejí. Pokud někteří čeští autoři mohli na Slovensku pracovat a vydávat knihy, potom ti slovenští už neměli kam utéci. Byli vyšší mocí drceni obdobně jako jejich čeští kolegové na západ od řeky Moravy. Depresivní a temná atmosféra odhaluje tehdejší dobu v plné nahotě – osoba, která byla jednou prohlášena za zapomenutou, jako by nikdy nebyla: „... nedávno byl v Univerzitní knihovně a jen tak ho napadlo podívat se do kartotéky, co z jejích překladů a knížek zmizelo a co zůstalo, a nenašel tam ani jeden kartotéční lístek s jejím jménem, ani jeden, její jméno přestalo existovat...“ Podobnost s Orwellovým románem 1984 čistě náhodná?

Po potlačeném Pražském jaru roku 1968 dochází k prověrkám, následně i čistkám. Obdobně jako desítky tisíc dalších „selekci“ neunikl ani Rozner: „... ale hromadu dokladů proti němu měli oni – jeho články.“ Pro širokou veřejnost tak přestává existovat, podobně jako jeho zesnulá žena. Okruh přátel se zužuje nejen kvůli přibývajícímu počtu emigrací, ale také ze zištných důvodů jednotlivců – být spatřen při setkání s personou non grata mohlo ohrozit relativně spokojené žití.

Kniha jako by zrcadlově odrážela zápletku filmu Smuteční slavnost Zdenka Sirového. Hlavní postavy obou děl čelí smrti svých nejbližších, jejichž existence měly být ze společenské mysli vymazány, vyvrcholením životních údělů je zorganizování pohřbu, který se nakonec – ne jejich přičiněním – stává tichým protestem vůči převládajícím společenským poměrům. Všemu a všem navzdory.

S realitou neúcty k aktu posledního rozloučení, jehož symbolem se stal pohřeb filozofa Jana Patočky, kdy nad hlavami smutečních hostů létal vojenský vrtulník, se potýká nejen hlavní postava knihy, ale šikaně čelí také lidé, kteří mají pronést řeč posledního rozloučení. Relativní pojetí času „sedmi dní do pohřbu“ se naplno projevuje téměř na konci knihy: „A když si sedl do kupé, ve kterém byl sám, a vlak se pohnul, nebylo mu teskno, jen měl pocit, jako by to bylo teprve včera večer, co telefonovali z nemocnice, aby tam přišel...“

Ačkoliv je kniha rekapitulací autorova života, nejde o sebelítostivou literaturu. Snaha o objektivní pohled na život „nuceně zapomenutých intelektuálů“, kteří se stali trnem v oku komunistického režimu, se nejen pro „mlčící většinu, jež bourala systém“ stává v době všeobecné n/ostalgie mementem. Nebyla to žádná selanka.