Skromné rituály Dead Can Dance

O kmenu Huicholů z horské oblasti Sierra Madre ve středním Mexiku se říká, že jde o poslední severoamerickou domorodou komunitu, která si dokázala uchovat původní kulturu a praktiky. Odolali křesťanským misionářům a zdárně se brání i krokům současné mexické vlády, která by na jejich území ráda pěstovala daleko zajímavější plodiny, než je jejich tradiční kukuřice. Legenda praví, že tento kmen nikdy nevedl válku a jeho členové dosahují pozoruhodnou míru vnitřního klidu a duševního zdraví. Zda je to díky účinkům bájného kaktusu peyotl, který pravidelně aplikují, není úplně jisté, ovšem bezpochyby díky němu čelí zájmu (až příliš) mnoha obyvatel západního světa. Huicholové praktikují mnoho skromných rituálů, které dodnes tvoří rytmus jejich každodenního života, vědí, že cesta k bohu je dlouhá a spletitá. Dvojice Dead Can Dance si na obal svého nového alba vybrala právě huicholskou korálkovou masku, kultura a způsob života tohoto kmene k vyznění novinky Dionysus pasují překvapivě dobře.

Co čekat od nového díla kapely, která se nezadržitelně blíží k milníku čtyř dekád činnosti? Jasný styl, známé postupy, rutinu? Dead Can Dance mají dávno odslouženo, desky jako Within the Realm of a Dying Sun nebo Aion hýbaly na konci osmdesátých let scénou a definovaly cesty, kterými se v budoucnu měly ubírat moderní fúze s world music. Když se v roce 2012 po mnoha letech vrátili s albem Anastasis, nešlo v žádném případě o zklamání, byť zde až příliš hlasitě rezonovalo slovo rutina. Deváté studiové album Dionysus ale působí zcela jinak, aniž by přitom Lisa Gerrard a Brendan Perry, jehož podivuhodné zájmy a potěšení jsou za nahrávkou cítit zejména, ztratili cokoli ze svého umu, stylu nebo elegance. Dead Can Dance zůstávají éteričtí i majestátní, ostatně vypráví o osudech dravého řeckého boha, ale najednou se zdá, jako by posluchačům byli o něco blíž.

O Dead Can Dance je zvykem mluvit jako o australské skupině, přestože téměř celou svou kariéru strávili v Evropě. Právě zdejší folklór a jeho (ne nutně vyhrocený) konflikt s křesťanskou či sakrální hudbou tvorbu dvojice výrazně ovlivnil. Dead Can Dance se ohlíželi samozřejmě také po jiných kontinentech, ale základnou, v mnoha významech slova, byla Evropa. Ústřední postavou novinky je pochopitelně v titulu zmíněný Dionýsos, důvěrně známý levoboček Dia, bůh vína a nespoutaného veselí, v některých aspektech řecké mytologie vnímaný také jako symbol úrody či plodnosti. Rituály a obřady s ním spojené provázely ve starém Řecku bujaré slavnosti, hostiny a často divoká tažení. Dead Can Dance příběh divokého boha vypráví v plné šíři, od jeho příchodu na svět až po finální roli zimního průvodce do světa mrtvých.

Perry je dlouhodobě fascinován tradicí evropských slavností jara nebo sklizně, které zřetelně odkazují k někdejším dionýsovským rituálům, zmíněný konflikt s náboženstvím zde hraje zásadní roli. Snad právě proto zvolil Perry pro nové album formu oratoria, rozsáhlé sakrální kompozice o dvou větách, které tvoří vždy několik vzájemně se prolínajících skladeb. Dionysus je postaven na stabilním elektronickém základu, do něhož Perry přimíchává různé terénní nahrávky, samply sborů, rytmické nástroje a pochopitelně také folklórní nástroje z celého světa, včetně slovenské fujary a dalších pastýřských píšťal, které pro něj Dionýsa symbolizují. Přes mohutnou orchestraci a koncept je zde zásadní obdivuhodná skromnost, se kterou dvojice k novince přistupuje – některé motivy zazní sotva na ploše několika málo tónů, vše je podřízeno celku, který je ohromně funkční a kondenzovaný, aniž by ztratil nespoutanost. Podobně subtilně působí i role Lisy Gerrard, která zprostředkovává Dionýsovu silnou ženskou složku, aniž by byla explicitně vyzdvihována, ale bez jejího vkladu by album bylo poloviční.

„Prvotní impuls na cestě k rituálu je už to, že se publikum shromáždí na jednom místě a chce zažít pospolitost,“ říká v nedávném rozhovoru pro Respekt švýcarská producentka Aïsha Devi, která ke své hudbě zastává podobně duchovní (a částečně i profesorsky důsledný) přístup jako Dead Can Dance. Možná je trochu paradoxní zabývat se zrovna v případě alba věnovaného nespoutanému bohu Dionýsovi do detailu domyšleným konceptem, ale Perry vidí dionýsovský kult zejména ve smyslu správného soužití s přírodou, uvědomění si jejích pravidel a zákonitostí, skromnosti v přístupu k ní. Asi i tohle leželo v krku křesťanským i islámským ideologům, kteří se dionýsovský kult snažili po staletí vymýtit. Marně.

V kontextu správného soužití s přírodou se opět dostáváme k Huicholům, tady nachází Dead Can Dance zprvu neviděné spojení mezi indiánským kmenem z Mexika a zastánci neukázněného Dionýsa. Jistě, ani Huicholové nejsou bezchybní, i mezi nimi se najdou odpadlíci, nespokojení s tradičním peyotlem – ti pak požívají jedovatý a extrémně halucinogenní durman neboli daturu. Mezi kmenem jsou tito jedinci považováni za prokleté, nejen proto, že se ke svému bohu chtějí dostat jinou cestou, rychleji nebo přímo, ale zejména proto, že díky zatemněnému mozku ztrácí právě ty neviděné a skromné každodenní rituály, které tvoří základ života. Ztrácí podstatu, která by měla být přítomna i v sebevšednější činnosti nebo aktu, v pozvolné a trpělivé práci, shromažďování jednotlivých střípků a jejich ukládání do zdánlivě zjevných, přesto překvapivých obrazců a tvarů, jak se tomu celou svou kariéru věnují Dead Can Dance. Podstatu, kterou můžeme nazvat jednoduše a jedním slovem: radost.