Tripy a monolity (Gravelroad)

Seatllesští Gravelroad sází poctivé album co jeden až dva roky. A budiž příjemným konstatováním, že ani na novince Mississippi Time nepolevují v nastavených kvalitách a nadále cizelují svůj originální rukopis, posouvají ho dál a dál.

Bylo-li předchozí album Capitol Hill Country Blues temné jako delta Mississippia a pohrávalo si s náladami doom metalu nebo sludge, to aktuální je až překvapivě vzletné, uvolněné. To neznamená, že by to byla nějaká selanka, jen byly odsunuty ohlasy Black Sabbath a Gravelroad vystřelili do vesmíru, vstříc psychedelii. Sedmou studiovku natočili během jednoho týdne, což se pozitivně projevilo na celkové syrovosti, nadto zvukové vlny v jádru stále bluesové nahrávky takřka rozechvívají nohavice.

Dominantou jsou tři monolity, My Baby's Tryin', Demonstar a 149 Delta, které se stopáží pohybují kolem sedmi minut a které se rozvíjejí velmi, velmi pomalu. Už ale nejde o pocit (ach, jak příjemný!) stahování do černého bahna, který byl tak výrazný dříve, rozsáhlé kompozice bluesového kytaristy Juniora Kimbrougha se duchovně hlásí k psychedelickým jamům v duchu Neila Younga a jeho Crazy Horse. Tyhle povznášející výlety, tyhle tripy do jiných vesmírů utkví v posluchači ze všeho nejvíce. Druhou stranou mince jsou krátké songy, jež jako kameny drží hezky při zemi. Get It Right má v sobě zdravou punkovou naštvanost, zatímco Tell Me Twice ženou kupředu pádivá i škobrtavá bicí.

Škoda jen finále. Což o to, skladba Bleeding Well má atmosféru, ale celek táhne spíš do ztracena, než aby byla skutečným vrcholem. Deska dohraje a já pořád čekám, že ještě něco přijde. A ono nic.